Článek
Můj syn Vojta zemřel v roce 2019. Bylo mu patnáct a měl chronickou srdeční vadu. Bylo to zničující. A v tom nejhorším období mého života, kdy jsem se topil v beznaději, moje vlastní rodina neudělala prakticky nic. Jejich pomoc byly jen plané řeči.
Během Vojtových pobytů v nemocnici mi nikdo nepřinesl jídlo. Nikdo nenabídl, že u něj posedí, abych si mohl jít na pár hodin odpočinout a vyspat se. Žádná nabídka pomoci s běžnými věcmi, které jsem v té době nezvládal. Jen prázdné fráze do telefonu: „Drž se,“ a „Myslíme na vás.“
Přesto všechno jsme s Vojtou neztráceli naději. Mluvili jsme o budoucnosti. O tom, že se uzdraví a půjde na vysokou. Založil jsem mu spořicí účet a dával na něj všechno, co jsem mohl. Bylo to naše malé světlo na konci tunelu. Symbol, že věříme v zítřek.
Vojta měl nejlepšího kamaráda, Davida. Byli jako bratři. Nedokážu ani slovy popsat, jak moc David mému synovi v těch nejtěžších dnech pomáhal. Často u nás přespával, i v nemocnici. Snažil se Vojtu rozptýlit, hrál s ním hry, rozveseloval ho. Byl mu bližší než kdokoliv z naší rodiny.
A ani po Vojtově smrti na nás David nezapomněl. Pravidelně mě navštěvoval, ptal se, jak se mám. Nosil mi ukazovat vlastnoručně vyrobené projekty na Vojtovu památku. Někdy jsme si jen povídali. Někdy jsme spolu jen seděli a mlčky plakali.
Minulý týden jsem byl na rodinné sešlosti a moje sestra Helena se mě zeptala, co udělám s penězi z Vojtova spoření. Nechtěl jsem to řešit, ale když se zeptala, řekl jsem jí pravdu. „Dám je Davidovi.“
Sotva poznala, o kom mluvím. Byla zmatená a okamžitě začala protestovat, že peníze si přece zaslouží můj synovec Petr, protože je to rodina. Moje matka přitakala, že prý neuvažuju jasně, že mám pomáhat svým nejbližším. Že můj synovec má právo jít na vysokou a já mu tu příležitost beru a dávám ji cizímu člověku.
Nevěděl jsem, co říct. Stále opakovali, jakou dělám chybu a že mě za to Petr bude nenávidět. Přitom Petr mého syna sotva znal. Sestra mi začala vyčítat, že si nemůže dovolit zaplatit synovci vysokou. Řekl jsem jí, že je to moje rozhodnutí. Začala na mě křičet, teď mi neustále píše a volá. Když jsem se ohradil, zavolala mi máma a začala s citovým vydíráním, že jsem ten špatný a mám se nad sebou zamyslet.
Ten tlak je obrovský. Cítím se ztracený a nevím, jak se s tím vypořádat. Ale v jedné věci mám jasno. Ty peníze nikdy nebyly jen peníze. Byly symbolem naděje a lásky. A David je jediný, kdo chápe jejich skutečnou hodnotu. Dát je jemu je to poslední, co můžu pro svého syna udělat. Je to splnění jeho odkazu.
Některá rozhodnutí jsou nejtěžší, ale v srdci víme, že jsou správná. Máte i vy příběh o tom, co doopravdy znamená rodina a komu patří naše věrnost? Podělte se o něj na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy sdílená bolest je poloviční bolest.
