Článek
Už od dětství mám jednu zvláštní úchylku. Miluju kancelářské sponky. Ne ty kulaté, ale ty do sešívačky. Miluju ten pocit, když vezmete nový, slepený proužek a začnete ho lámat na jednotlivé kousky. Ten zvuk, ten dotek… Je to slast.
Začalo to nevinně ve druhé třídě. Pokračovalo to na vysoké, kde jsem si z každé výplaty z brigády kupoval krabičku sponek, abych si mohl „dát dávku“. Měl jsem sbírku různých velikostí a značek. Nikomu to neubližovalo, tak co?
Jenže pak jsem nastoupil do práce. Práce v kanceláři se skladem plným kancelářských potřeb. Byl to pro mě ráj. A zároveň peklo. O poledních pauzách jsem chodil do skladu, otvíral nové krabičky a lámal sponky, abych se uklidnil a mohl se vrátit k práci. Během pár let to došlo tak daleko, že šéf musel změnit dodavatele, protože si klienti stěžovali, že jim chodí roztrhané krabičky s rozlámanými proužky sponek.
Byl jsem odstřižen od zdroje. Musel jsem hledat jinde. Začal jsem na Alze. Nejdřív deset krabiček najednou. Pak dvacet. Pak čtyřicet. To už zpozorněla moje žena Jitka. „Proč proboha kupuješ tolik sponek?“ ptala se. Vymluvil jsem se na práci, že mi to proplatí. Věděl jsem ale, že musím změnit taktiku.
A tak začala moje cesta do temnoty. Začal jsem objíždět papírnictví v našem a sousedních městech. Platil jsem jen v hotovosti. Sedával jsem pak v autě na parkovišti u Kauflandu a v rychlosti lámal čerstvý úlovek, než jsem jel do dalšího obchodu.
Začal jsem se domů vracet pozdě v noci. Vymlouval jsem se na práci. Zřídil jsem si tajnou kreditní kartu, abych mohl nakupovat online. Jenže výpis přišel poštou a Jitka ho našla. Věci se začaly sčítat. A nedávaly smysl.
Minulý čtvrtek jsem se vrátil z jednoho svého „nočního tahu“. V kufru auta jsem měl pytle plné nalámaných sponek, na sedadle spolujezdce deset čerstvě otevřených krabiček. Před domem stála auta mých rodičů. Bylo mi to jasné.
Vešel jsem dovnitř. Všichni seděli v obýváku. Moje žena, moji rodiče, její rodiče. Tvářili se jako na pohřbu. Byla to intervence.
Jitka se mě se slzami v očích zeptala, jestli je něco, co bych jim chtěl říct. Ať řeknu pravdu o svém problému. Hrál jsem hloupého, dokud moje matka neřekla: „Martine, viděli jsme ty fotky.“
Pak Jitka vysvětlila, že moje pozdní návraty, lži a tajná kreditka ji donutily najmout soukromého detektiva. Ten chlap mě sledoval. Fotil mě, jak objíždím papírnictví a pak v autě na parkovišti „něco dělám“ s obsahem sáčků. Z jeho zprávy to vypadalo, že jsem drogový dealer pro síť papírnictví a část matroše si beru pro sebe.
V tu chvíli se Jitka rozplakala a můj otec zklamaně zavrtěl hlavou. Musel jsem s pravdou ven. Zmohl jsem se jen na jedinou, tichou větu:
„Já… já mám rád sponky.“
Ty nechápavé pohledy se změnily v naprostou nedůvěru, pak v obavy a nakonec, když jsem jim ukázal obsah svého auta, ve záchvaty hysterického smíchu. Tedy, smáli se všichni kromě mého táty. Ten jen dál mlčky a zklamaně vrtěl hlavou.
Abych je přesvědčil, musel jsem jim ukázat i svou tajnou sbírku nalámaných sponek na půdě.
Teď je po všem. Žena mi navrhla terapii. Ale taky jsme došli ke kompromisu. Po práci mám povolenou jednu „sponkovou hodinku“ a mám i schválený měsíční rozpočet na nákup svého materiálu.
Takže teď už nemusím lhát. I když pohled mého táty asi jen tak nezapomenu.
Máte taky nějakou bizarní závislost nebo zvyk, který by nikdo nepochopil? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Slibuju, že vás nebudu soudit!
