Článek
Vždycky jsem bojovala s úzkostí a pocitem, že na nic nestačím. Během let terapie a tvrdé práce na sobě jsem se naučila nastavovat si hranice, našla jsem v sobě klid a dokonce jsem si vybudovala malou, úspěšnou firmu. Jsem jiný člověk než před deseti lety. Problém je, že moje rodina si toho buď nevšimla, nebo to odmítá vidět.
Na chatě se každý rok odehrává stejné divadlo. Jsem obsazena do své staré role „nervózní Martinky“. „Hlavně si toho neber moc, zase z toho budeš celá špatná,“ řekne mi matka s ustaraným pohledem, když mluvím o novém projektu. Můj otec každý můj úspěch shodí slovy: „No jo, měla jsi štěstí.“ Neuznávají můj růst. Místo toho ho překroutí v něco negativního, v riziko, že se zase zhroutím do té staré verze mě, kterou tak dobře znali.
Nejbolestivější je to ale s mým bratrem. Prožili jsme stejné dětství v emočně chladném prostředí. Doufala jsem, že on, víc než kdokoliv jiný, pochopí mou cestu. Zkusila jsem si s ním o tom promluvit. „Pamatuješ, jak naši nikdy neřešili, jak se cítíme?“ zeptala jsem se ho opatrně, když jsme seděli večer u ohně.
Podíval se na mě, jako bych mluvila cizím jazykem. Zasmál se a řekl: „Prosím tě, co zase řešíš? Bylo to normální dětství.“ A změnil téma. V tu chvíli jsem pocítila hlubokou, propastnou samotu. Ten jediný člověk, který mohl rozumět, si kolem sebe postavil zeď z popření. Je to jeho způsob, jak přežít. A já nemám právo mu tu zeď bořit.
A tehdy mi to došlo. Není to moje chyba. Nemůžu je donutit, aby mě viděli takovou, jaká jsem dnes. Aby rodina mohla přijmout mou novou verzi, museli by si přiznat, že se podíleli na stvoření té staré. Museli by se podívat do zrcadla a přiznat si vlastní selhání. A to je pro ně příliš bolestivé.
Rodiny fungují jako systém, kde má každý svou přidělenou roli. Já jsem byla „ta citlivá“. Můj bratr „ten vtipálek“. Rodiče „ti, co se starají“. Když jeden člověk ze své role vystoupí, naruší to celou rovnováhu. A zbytek systému se ho instinktivně snaží vtáhnout zpátky.
Neznamená to, že bychom se neměli snažit. Že bychom neměli nabízet nové, zdravější způsoby komunikace. Ale můžeme ovlivnit jen naši stranu. Nemůžeme přinutit ostatní, aby rostli s námi.
Když jsem z chaty odjížděla, cítila jsem ten známý smutek. Ale byl jiný. Už v něm nebyla ta stará pochybnost: „Co je se mnou špatně?“ Už vím, že chyba není ve mně. Chyba je v té dynamice, v těch rolích, ve strachu podívat se pravdě do očí.
Možná mě moje rodina nikdy doopravdy nepozná. Ale já se konečně znám sama. A to musí stačit.
Máte také pocit, že jste uvízli ve staré rodinné roli, ze které se nemůžete vymanit? Jak se vyrovnáváte s tím, že váš osobní růst zůstává pro vaše nejbližší neviditelný? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Sdílení může pomoci unést tíhu tohoto poznání.
