Článek
Mám syna. Dneska už je mu přes deset, takže je to dávno, ale pamatuju si to, jako by to bylo včera. Tehdy jsme neměli žádné fancy video chůvičky se senzory dechu. Měli jsme obyčejnou, jednoduchou chůvičku. Základna byla v dětském pokoji a přijímač tam, kde jsme byli my. A fungovala skvěle. Slyšeli jste naprosto všechno… a tím náš příběh začíná.
Byli u nás na návštěvě moji rodiče. Moje máma Alena a můj úžasný otčím Jirka. Vždycky jsem si myslela, že máma je ta „lepší“ z mých biologických rodičů, ale nikdy jsem si nedovolila zpochybňovat, co říká. To se změnilo, až když jsem se stala matkou. Po tom, co jsem přišla o první miminko, byla jsem rozhodnutá, že zdraví a bezpečí mého syna je na prvním místě. Nikdo to nebude narušovat.
Máma měla samozřejmě na naše rodičovství své názory. Vždyť od sedmdesátých let, kdy vychovávala mě, se přece nic nezměnilo, že? Většinou si je nechávala pro sebe. Až do chvíle, kdy jí zavolala její sestra, moje teta. Seděli jsme všichni v obýváku, a tak si máma vzala mobil a šla si sednout do houpacího křesla v Davídkově pokoji, aby měla klid na povídání. A na pomlouvání mého rodičovství.
Seděli jsme tam s manželem Radkem a poslouchali, jak si z nás dělá legraci. Jak jsem přehnaně úzkostlivá, jak to moc řeším, jak všechno dělám špatně. Trvalo to dobrých dvacet minut. Pak se vrátila do obýváku, naprosto bezstarostná, aniž by tušila, že jsme slyšeli každé slovo. Desítky let tréninku v zametání věcí pod koberec se projevily a já jsem dělala, jako by se nic nestalo.
Návštěva pokračovala. Máma si hrála s Davídkem, já ho nakrmila, otčím se vrátil z OBI. A pak, když jsme byli všichni v obýváku, se Davídek postaral o pořádnou nadílku do plenky. Plenka selhala na celé čáře. S Radkem jsme ho vzali do pokojíčku, abychom tu spoušť dali do pořádku. A zatímco jsme tam byli, byli jsme si velmi dobře vědomi, že každé naše slovo je slyšet v obýváku.
Už si nepamatuju přesně, co jsme říkali, ale vím, že to bylo na téma máminých „dobrých rad“, které byly buď zastaralé, nebo pro nás prostě nefungovaly. Třeba že bychom měli Davídkovi dávat slazený fenyklový čaj. Nebyli jsme zlí ani hrubí. Jen jsme věcně konstatovali, proč to pro nás není cesta. Když byl Davídek čistý, vrátili jsme se do obýváku. A tam na nás čekala máma s tím největším, nejškodolibějším úsměvem kočky, co právě spolkla kanára. Posadili jsme se a ona pronesla: „Měli byste si dávat pozor, co říkáte v pokoji s chůvičkou.“
A v tu chvíli se to stalo. Moje novopečená mateřská páteř se napřímila. Podívala jsem se jí přímo do očí. „Ano,“ řekla jsem klidně a zřetelně. „To jsme se naučili, když jsi telefonovala s tetou.“
Ten škodolibý úsměv na její tváři zamrzl. A v jediné vteřině se proměnil v čistou hrůzu. Hrůzu z toho, že se jí její dcera opovážila odmlouvat. Hrůzu z toho, že byla okradena o ten slastný pocit zadostiučinění, který si tak jistě chystala. Ale hlavně hrůzu z toho, že sama sebe odsoudila. V její hlavě bylo totiž jasně dané, že být přistižen při pomlouvání přes chůvičku je OSTUDNÉ. A teď, když byla přistižena při tom samém, musela se stydět a být ponížena. A bylo to úžasné. Můj otčím se tiše zasmál. Krátce nato odjeli.
Našli jste i vy sílu postavit se někomu, kdo vás nerespektoval? Podělte se o svůj příběh o rostoucí páteři na adrese pribehy.kral@seznam.cz.
