Článek
Někdy v noci se probudím a slyším z vedlejšího pokoje tiché vzlykání. Někdy to ale není tiché. Někdy je to srdcervoucí křik, kdy moje šestnáctiletá Anička volá „maminko, pomoc!“ a já můžu jen bezmocně sedět u její postele a držet ji za ruku, zatímco se svíjí v křečích.
Její menstruace byly peklo odjakživa. Několikrát se stalo, že jsme museli odejít z nákupu v Kauflandu, protože cítila, že to na ni jde. Ta bolest je někdy tak náhlá a intenzivní, že se neudrží a pomočí se. Vidět své dítě v takovém stavu vám trhá srdce na kusy.
Konečně jsme se odhodlaly jít na gynekologii. Lékařka po chvíli vyšetřování vyslovila podezření na endometriózu. Nechtěla ji ale posílat na laparoskopii, aby ji prý zbytečně netrápila, a rovnou jí předepsala antikoncepci na zmírnění příznaků.
Sotva jsme dorazily domů, Anička sedla k notebooku. Strýček Google byl neúprosný. První, co na ni vyskočilo, byly statistiky. 30 až 50 % žen s touto diagnózou je neplodných. A ty, kterým se podaří otěhotnět, mají o 80 % vyšší riziko potratu.
V tu chvíli se zhroutila. Plakala snad hodinu v kuse. Takový ten hysterický, zoufalý pláč, kdy lapáte po dechu. Moje holčička, která miluje děti víc než cokoliv na světě, která hlídá sousedům děti od svých deseti let, najednou stála před možností, že nikdy nebude mít vlastní.
Snažila jsem se ji utěšit. Říkala jsem jí, že existují i jiné možnosti, umělé oplodnění, adopce… Hned si vygooglila cenu IVF a rozplakala se znovu. „Ale já chci nosit svoje vlastní dítě, mami,“ zašeptala.
Od toho dne se všechno změnilo. Jako by v ní něco umřelo.
Můj syn, její bratr, má s manželkou čerstvě narozené miminko. Anička si je oba zablokovala na Instagramu a odmítá je vidět. Když jsem se jí ptala proč, odsekla, že se na to nedokáže dívat.
Přestala hlídat děti. „Je to zbytečné učit se něco, co nikdy nebudu potřebovat,“ řekla mi s hořkým úsměvem.
Nejhorší je, jak se to v ní střídá. Jeden den trousí černé vtipy o své „zbytečnosti“ a druhý den ji najdu plakat v pokoji s otázkou, proč zrovna ona má takhle rozbité a k ničemu dobré tělo.
A pak je tu její hněv vůči mně. Pokaždé, když se jí snažím pomoct, probodne mě pohledem a řekne: „Tobě se to lehce říká, ty máš pět dětí!“ A má pravdu. Co já vím o jejím strachu?
Připadám si, jako bych chodila po minovém poli. Cokoliv řeknu, je špatně. Cokoliv udělám, je špatně. Moje veselá, milující dcera se mi ztrácí před očima a mění se v zatrpklou, smutnou bytost. A já, její matka, stojím vedle a nedokážu s tím absolutně nic udělat.
Prochází vaše dítě těžkým obdobím kvůli zdravotním problémům a vy nevíte, jak mu pomoci? Svěřte se se svým příběhem na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy pohled zvenčí může ukázat novou cestu.
