Máslo došlo, maso není, mrkev jenom okoralá. Jarmark SPD jako okno do socialismu

Ale plakát hnutí SPD nelhal. Tedy, neměl by. A tak jsem, hnán vidinou levného tuku na chleba, vyrazil na „Jarmark Tomia Okamury“. Byla to výprava, která sice nepřinesla kýžený úlovek, ale zato bohatou sbírku postřehů o povaze politického marketingu v praxi.

Po příjezdu na mělnické náměstí jsem okamžitě začal pátrat. Oči mi těkaly po skromných stáncích a hledaly ten jeden, ten svatý grál všech šetřílků, kde se bude skvět cedule s číslovkou 39. Prošel jsem kolem stánku s malinovkou, minul pult s klobásami a zastavil se u zeleniny. Nic. Vrátil jsem se. Znovu nic. Máslo nebylo. Ne že by bylo vyprodané. Ono prostě vůbec nedorazilo. Bylo přízrakem, marketingovým duchem, který měl za úkol nalákat lidi na náměstí, ale sám se odmítl zhmotnit. První a největší slib dne se rozplynul dřív, než jsem stačil vytáhnout peněženku. Byl to dokonalý úvod do světa, kde je slib důležitější než jeho splnění.

Když už jsem tam byl, rozhodl jsem se prozkoumat, co tedy vlastně jarmark nabízí, když už nenabízí to hlavní. Byla to fascinující exkurze do světa kompromisů.

Abych spláchl pachuť zklamání, zamířil jsem ke stánku s nápoji. Malinová limonáda za 15 Kč. Cena, která neurazí, ale ani nenadchne. Chuťově to bylo podobné. Termín „ucházející“ ji popisuje s chirurgickou přesností. Nebyla to ta poctivá, sirupová slast z dětství, ale ani chemický koktejl, po kterém vám ztuhnou zuby. Byla to zkrátka tekutina, která splnila svůj účel. A protože lepších možností se nedostávalo a zklamání bylo třeba ředit, dal jsem si po chvíli i druhou. Byla stejně ucházející jako ta první.

Další zastávkou byla zelenina. A tam na mě čekal pohled pro bohy. Hromada mrkve, která měla evidentně nejlepší léta dávno za sebou. Byla okoralá, scvrklá a nesla na sobě vrásky moudrosti kořenové zeleniny, která strávila ve sklepě více času než v zemi. Bylo jasné, že tohle není mrkvička do salátu, ale spíše strategická surovina pro výkrm zvířectva.

O kousek dál se na pultu povalovaly klobásy. Na první pohled bylo zřejmé, že slovem „bio“ nebo „farmářský“ je nikdo nikdy neurazil. Měly podezřele uniformní tvar a narůžovělou barvu, která křičela „průmyslová výroba“. Nevypadaly, že pocházejí z prasete; vypadaly, že pocházejí z porady výrobního výboru, který schválil optimální poměr masa, mouky a rychlosoli.

Pohled na produkty značky Madeta ve mně vzbudil novinářskou zvědavost. Vytáhl jsem telefon a provedl rychlý průzkum trhu. Výsledek byl pointou, kterou by nevymyslel ani nejlepší satirik. Sýry a další mléčné výrobky byly na „jarmarku pro lidi“ dražší než v nedalekém Kauflandu, symbolu německého nadnárodního kapitálu. Politický boj za české peněženky se v praxi projevil tak, že jste si mohli připlatit za to, že nakupujete pod vlajkou SPD. Nekoupil jsem si tedy vůbec nic.

Nejzajímavější ale nebyla nabídka, nýbrž lidé. A jejich interakce, které odhalovaly o akci víc než jakýkoli ceník.

Z davu se vynořila postava jako z grotesky. Obézní, bezzubý a poněkud zapáchající muž, na jehož hrudi se hrdě skvěla placka s nápisem „Jo“. S nadšením v očích přistoupil ke stánkařům a chtěl se s nimi vyfotit, zřejmě aby zvěčnil svůj den s politickými souputníky. Reakce prodejců byla mistrovskou ukázkou slušného, leč nekompromisního distancování. „V klidu, pane, klidně si udělejte selfíčko,“ řekli mu s úsměvem a jemným gestem ho nasměrovali tak, aby si mohl pořídit autoportrét, ale oni na něm nebyli. Byla to fascinující chvíle, kdy se kurátorovaný obraz politické akce střetl s neuhlazenou realitou.

O chvíli později ke mně přistoupily dvě slečny s letáčky. Slušně jsem odmítl se slovy, že nechci zbytečně plýtvat papírem. Čekal jsem přemlouvání nebo kyselý obličej. Místo toho se jedna z nich naklonila a s konspirátorským úsměvem prohodila: „Víte co? Dneska tím papírem nechce plýtvat nikdo.“ Byl to nečekaný moment upřímnosti a sdíleného cynismu. Samotní dobrovolníci přiznávali, že jejich mise je marná a že lidé o propagační materiály nestojí. Ten společný vtípek byl lidštější a pravdivější než celý jarmark dohromady.

Den se však nakonec přece jen dočkal jistého vykoupení. A to v té nejzemitější a nejpoctivější podobě.

U jednoho stánku ležely bedny s bramborami. Vypadaly dobře. Poctivé, hliněné, skutečné. Na rozdíl od přízračného másla a unavené mrkve byly hmatatelnou hodnotou. A co víc, cedule sice hlásala limit 5 kilogramů na osobu, ale prodejce nad tím jen mávl rukou. Byla to malá, tichá anarchie. Malé vítězství zdravého rozumu nad byrokratickým nařízením. A tak jsem mohl konečně něco koupit – plnou tři plné tašky brambor po 8 korunách za kilo pro celou rodinu. Byla to jediná skutečně výhodná koupě dne, které jsem dosáhl ne díky politické štědrosti, ale díky lidské lhostejnosti k pravidlům. Pokud máte sklep, byla to skvělá příležitost.

A pak přišel zlatý hřeb. Z reproduktorů se ozvalo oznámení. Hvězda celé akce, pan předseda Tomio Okamura, tu není. A „možná přijede nejdříve za hodinu a půl“. Ta vágnost, to neurčité „možná“, to bylo dokonalé. Největším hitem dne se stala nepřítomnost hlavního aktéra. Bylo to jako čekat na Godota, jen s menším existenciálním přesahem a větším zklamáním těch, kteří si nepřišli pro brambory, ale pro politické slovo.

V tu chvíli jsem si vzpomněl, že jsem se těšil i na maso. Slyšel jsem, že dříve se na podobných akcích prodávali králíci od velkoagrárníka Jandejska. Ten ale zjevně vsadil na jiné koně. Na ty rudé, komunistické. A tak králíci nebyli. Další dílek do skládačky zmařených očekávání.

Když jsem se rozhlédl, viděl jsem, že drtivou většinu přítomných tvoří místní, kteří se baví mezi sebou, popíjejí onu ucházející limonádu a pivo a politickou agitaci víceméně ignorují. Nebyli na politickém mítinku. Byli prostě odpoledne na náměstí, kde se něco dělo.

Celá akce byla průhledným a poněkud nešikovným pokusem koupit si přízeň iluzí výhodného nákupu. Kolektivní pokrčení ramen přítomných, reakce stánkařů i vtip dívek s letáky ale ukázaly jedno: lidé se nenechají tak snadno koupit starou mrkví a příslibem levného másla. Mělník si ten den sice neodnesl laciný tuk, ale odnesl si trochu důstojnosti. A já plný pytel brambor. A to se nakonec taky počítá.

Tak nahledanou u voleb a nevolte nácky.