Článek
S Adamem jsme toho prožili víc než leckterý manželský pár. Známe se od druhé třídy na základce, kde jsme seděli v jedné lavici. Prošli jsme si spolu pubertou, prvními láskami i prvními zlomenými srdci. Teď spolu a ještě s kamarádkou Bárou bydlíme ve sdíleném bytě v Brně a chodíme na stejnou fakultu na Masaryčce.
Na střední mi Adam řekl, že je na kluky. Nic se nezměnilo. Pořád to byl můj nejlepší kámoš. Když jsme nastoupili na výšku, přišla řada na mě. Svěřil jsem se mu, že jsem bisexuál. Ani to nic nezměnilo. Byli jsme prostě Matěj a Adam. Bratři, i když ne pokrevní.
Včera večer jsme zašli s partou na pár piv. Ne že bych se opil do němoty, ale měl jsem lehce v náladě. Cestou domů, když jsme šli jen my dva noční ulicí, jsem viděl, že je Adam nervózní. Pořád si mnul ruce a díval se do země.
„Děje se něco?“ zeptal jsem se ho.
Zastavil se pod pouliční lampou a vyhýbavě ze sebe vysoukal: „Hele… nechtěl bys se mnou… jít ven?“
A já, idiot, jsem si to vyložil po svém. Že prostě někam zajdeme, jen my dva, jako to děláme běžně. Že si dáme burger nebo půjdeme do kina. Při zpětném pohledu mi mělo dojít, jak nervózně to řekl, ale v tu chvíli? Vůbec.
„Jasně, proč ne?“ plácl jsem vesele. Navrhl sobotu a já souhlasil. Víc jsme to neřešili.
Ráno jsem vstal dřív a šel do fitka, takže jsem ho neviděl. A právě ve fitku, mezi sériemi na bench, mi pípla esemeska. Byla od Báry, naší spolubydlící.
„Jé, tak gratuluju! Adam má od rána úsměv od ucha k uchu. Vůbec jsem netušila, že spolu jdete na rande. Jste sladcí!“
Zůstal jsem zírat na displej a v hlavě mi začal houkat poplach. Rande? Jaké rande? Projel jsem si v hlavě ten včerejší rozhovor a došlo mi to. Ta nervozita, ta divná formulace… Do prčic. On mě pozval na rande. A já řekl ano.
Polil mě ledový pot. Co teď? Miluju ho, je to nejdůležitější člověk v mém životě, ale jako bráchu. Nikdy jsem o něm nepřemýšlel jinak. Jak z tohohle vycouvat, aniž bych ho naprosto ponížil a zničil naše přátelství?
Měli jsme jít za pár hodin na oběd. Musel jsem jednat. Napsal jsem mu, jestli bychom místo oběda nemohli skočit domů, že si potřebuju promluvit. Snažil jsem se, aby to neznělo dramaticky, ale srdce mi bušilo až v krku.
Sedli jsme si u nás v kuchyni. Začal jsem první. „Adame, prosím tě, nezlob se, já jsem totální idiot. Včera jsem měl trochu upito a…“ Omluvil jsem se mu za to, že jsem ho špatně pochopil. Řekl jsem mu, že vím, kolik odvahy ho to muselo stát, a že si toho vážím.
A pak jsem řekl to nejtěžší. „Jsi můj nejlepší kamarád, mám tě neuvěřitelně rád a to se nikdy nezmění. Ale nikdy jsem o nás nepřemýšlel jako o páru.“ Omluvil jsem se, že jsem mu dal falešnou naději.
Chvíli bylo ticho. Pak se zeptal na pár věcí, jestli jsem si opravdu myslel, že to není rande. A pak se omluvil on mně, že „všechno zkazil“.
„Nic jsi nezkazil,“ řekl jsem mu a myslel jsem to vážně. „Vlastně jsem rád, že to vím. Nechci, abys přede mnou měl tajemství.“
Bylo to jako scéna z nějakého hloupého romantického filmu. Mluvili jsme ještě dlouho. Přiznal, že je do mě zakoukaný už od střední a včera si po těch pivech prostě řekl, že to zkusí. Kupodivu se mu ulevilo, že už to nemusí tajit.
Když odcházel na odpolední přednášku, atmosféra mezi námi byla… normální. Možná byl trochu smutný, ale ne ublížený. A já jsem necítil žádnou trapnost, jen obrovskou úlevu, že jsme to zvládli. Naše přátelství je asi silnější, než jsem si myslel. Přežilo i moji neuvěřitelnou tupost.
I váš příběh může někomu pomoci, nebo jen ulevit vaší duši. Podělte se o něj se mnou na pribehy.kral@seznam.cz a třeba ho společně rozebereme příště.
