Článek
Moje matka (37) a její nový manžel si moc přejí miminko. Problém je v tom, že i když je ještě mladá a plodná, obě její předchozí těhotenství (jedno z nich se mnou) byla extrémně komplikovaná a nebezpečná. Její lékař jí tedy kategoricky zakázal znovu otěhotnět, protože s věkem by to bylo ještě rizikovější. Tohle všechno mi řekla dnes ráno. A hned na to se mě zeptala, jestli bych pro ni byla náhradní matkou. Prý bych jen donosila její vajíčko, oplodněné jejím manželem.
Řekla jsem jí, že to nejde. Hned z několika důvodů. Zaprvé, studuju na zdravotní sestru a je to tak náročné, že nechci, aby mě cokoliv brzdilo. Zadruhé, sama mám s přítelem dvouletého syna a živě si pamatuju, jaké těhotenství bylo. Rozhodně ho nechci prožívat znovu tak brzy. A taky se bojím toho nejdůležitějšího – citové vazby. Vím, že matky si pouto k dítěti tvoří už v břiše. Nechci se mateřsky připoutat k miminku, které by pak nebylo moje.
Vysvětlila jsem jí své důvody. Ona jen protočila panenky a řekla: „Byla by to pro tebe malá oběť, abys to pro mě udělala.“ Obvinila mě, že jí upírám její štěstí, když jí můžu tak „snadno“ pomoci. Snažila jsem se jí to dál rozmlouvat, ale pak přišla ta rána. Doslova mi řekla: „Pokud to pro mě neuděláš, tak s tebou nechci mít dál žádný vztah.“
Zeptala jsem se jí, jestli to myslí vážně. Řekla, že ano, a prostě odešla.
Vůbec nevím, co mám dělat. Moje máma je extrémně tvrdohlavá a pomstychtivá, takže vím, že to nejspíš myslí vážně, alespoň pro teď. Myslím, že se úplně zbláznila. Jak se mám v takové situaci zachovat? Jak se mám bránit takovému citovému vydírání od vlastní matky?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
