Článek
Na jednu stranu jsem cítila vlnu nostalgie a zvědavosti. Na druhou stranu se mě zmocnila lehká panika. Dvacet let! To je celá jedna generace. Co si proboha vezmu na sebe? Nepřibrala jsem moc? A hlavně, poznáme se vůbec ještě? Založila jsem si na Facebooku skupinu s mou nejlepší kamarádkou z gymplu, Evou, a následující dva měsíce jsme neřešily nic jiného.
Naše vzpomínky na střední školu byly jako starý, idealizovaný film. Všechno bylo jasně dané. Byli tam premianti, rebelové, neviditelné holky z poslední lavice (což jsme byly tak trochu my) a samozřejmě, byli tam oni. Idoly. Hvězdy naší malé gymnaziální galaxie. V naší třídě to byl Tomáš. Kapitán fotbalového týmu, vysoký, s dlouhými, lehce vlnitými vlasy, které si neustále odhazoval z čela, a s úsměvem, ze kterého se nám holkám podlamovala kolena. Byla jsem do něj tajně a beznadějně zamilovaná celé čtyři roky.
S Evou jsme si před srazem v našich představách malovaly, jaké to bude. Těšily jsme se, že uvidíme staré známé. Ale hlavně, obě jsme byly neskutečně zvědavé, co se stalo s Tomášem. Představovaly jsme si ho jako úspěšného manažera v perfektně padnoucím obleku, stále charismatického a přitažlivého. Ta představa nás vzrušovala a děsila zároveň. Co když bude pořád tak úžasný a my si vedle něj budeme připadat jako obyčejné, unavené matky od rodin?
Večer srazu nastal. S Evou jsme se sešly o hodinu dřív, daly si skleničku na kuráž a s bušícím srdcem jsme vešly do restaurace, kde se akce konala. Ten první okamžik byl šok. Místnost byla plná cizích, unavených čtyřicátníků. Trvalo několik vteřin, než náš mozek začal spojovat tyhle tváře s těmi, které jsme znaly z tabla. Bylo to jako hra „Najdi deset rozdílů“, jen těch rozdílů bylo spíš sto.
Postupně jsme začaly poznávat. Třídní rebel, který kdysi kouřil za školou a měl image drsňáka, byl teď plešatý, seriózní úředník v brýlích a mluvil o hypotéce. Největší šprtka, která se nikdy nesmála a měla jen samé jedničky, byla opálená, vysmátá a vyprávěla o tom, jak cestuje po světě. Ta tichá, nenápadná holka z poslední lavice byla úspěšnou právničkou. Bylo to fascinující a zároveň trochu děsivé, jak čas dokáže přepsat osudy.
Ale já jsem celou dobu podvědomě hledala jen jednoho člověka. Tomáše. Procházela jsem očima místnost, ale nikde jsem ho neviděla. Začínala jsem být nervózní. Co když nepřijde? Co když se ten můj idol z mládí rozhodl zůstat jen mýtem?
A pak jsem ho uviděla. Stál u baru, zády ke mně, a objednával si pivo. Poznala jsem ho podle gesta, jak si prohrábl těch pár vlasů, co mu zbyly na temeni. Pomalu se otočil. A v tu chvíli se můj idealizovaný obraz, který jsem si v hlavě pěstovala dvacet let, s tichým, ale bolestivým křupnutím rozsypal na prach.
Ten muž u baru neměl s mým idolem společného skoro nic. Dlouhé vlnité vlasy byly pryč, nahradila je prosvítající pleš. Sportovní postava se proměnila v pohodlné, kulaté břicho, které se mu rýsovalo pod příliš těsnou polokošilí. A ten jeho slavný, drzý úsměv nahradil unavený výraz muže, který má tři děti a nesplacenou hypotéku. Vypadal… obyčejně.
Sám si mě všiml a zamířil k našemu stolu. „Ahoj holky!“ řekl a jeho hlas byl pořád stejný. To bylo snad to jediné. „Jana, Eva, že jo? Teda, vás bych skoro nepoznal, vůbec jste se nezměnily!“ Lhal, samozřejmě, ale bylo to milé. „Ahoj Tomáši,“ řekla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl normálně. „Tebe bychom taky skoro nepoznaly.“
Mluvili jsme spolu asi deset minut. Bylo to trapné. On nám vyprávěl o své práci v logistice, o tom, jak ho zlobí nejstarší syn. My jemu o našich rodinách. Ta jiskra, to kouzlo, to všechno bylo pryč. Nebyl to idol. Byl to jen další unavený chlap ve středním věku. Po chvíli se omluvil a odešel za svými bývalými spoluhráči z fotbalu, se kterými si okamžitě začal povídat o výsledcích Sparty.
Zůstala jsem sedět vedle Evy a cítila jsem zvláštní směsici zklamání a obrovské úlevy. Ten idol, kterého jsem si v hlavě stvořila, byl pryč. Zemřel. A já jsem se najednou cítila volná. Už jsem se nemusela srovnávat s nějakou nedosažitelnou fantazií.
Jak večer plynul, zjistila jsem, že ty nejzajímavější rozhovory nevedu s bývalými hvězdami naší třídy, ale s těmi, kterých jsem si na gymplu skoro nevšímala. Měla jsem skvělý, hluboký rozhovor s tím tichým klukem z poslední lavice, který je dnes úspěšným architektem a vyprávěl mi o svých projektech v zahraničí. Dala jsem se do řeči s holkou, kterou jsme považovaly za šedou myš, a zjistila jsem, že je to neuvěřitelně vtipná a moudrá žena, která pracuje pro neziskovou organizaci v Africe.
Když jsme s Evou odcházely domů, smály jsme se. „Tak co říkáš na Tomáše?“ zeptala se. „Trochu se nám změnil, co?“ Jen jsem přikývla. „Trochu.“ Ale už mi to bylo jedno.
Ten třídní sraz byl jako stroj času, ale ne tak, jak jsem čekala. Nevrátil mě do minulosti. Naopak, definitivně mě z ní osvobodil. Zbořil staré mýty a ukázal mi realitu. Realitu, ve které jsme všichni jenom lidé, kteří se snaží, jak nejlépe umí. A ukázal mi, že je naprosto zbytečné poměřovat svůj dnešní život se vzpomínkami na někoho, kdo už dávno neexistuje. Ta srážka s realitou nebyla bolestivá. Byla osvobozující. A já jsem odcházela s pocitem, že jsem konečně, po dvaceti letech, doopravdy odmaturovala.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
