Článek
Před dvěma lety mi nečekaně zemřela přítelkyně. Bylo to tak rychlé, že jsem to ani nestihl zpracovat. Oba jsme byli bez rodiny, která by nám pomohla; s našimi rodiči jsme se nestýkali. Vychovávat naši malou Elišku (3) bylo náročné, ale byli jsme spolu a byli jsme šťastní. Jenže teď už to prostě nezvládám. Zjistil jsem, že vychovávat dítě úplně sám je pro mě příliš těžké.
Celé dny jsem v práci, mám dvě zaměstnání, abychom to nějak utáhli. Většina peněz padne na školku a hlídání. S dcerou strávím denně možná pár hodin, než ji uložím do postele. Padám na ústa únavou. A teď se stydím to přiznat, ale nejsem si jistý, jestli ji chci. Aby bylo jasno – tím nemyslím, že ji nemiluju. Miluju ji nade vše. Myslím tím, že nevím, jestli pro ni dokážu být dost dobrým tátou.
Jsem v dluzích, protože sotva zvládám platit základní věci, které potřebuje. Žiju od výplaty k výplatě, beru melouchy načerno, kde se dá. Často vynechávám jídlo, abych ušetřil pro ni. Nelituju ničeho. Nechal bych se pro ni zastřelit. Ale chci pro ni lepší dětství, než jsem měl já. A nejsem si jistý, jestli jí ho můžu dát.
Nemám pořádné vzdělání a mám záznam v rejstříku trestů. Nejsem zrovna ideální táta z plakátu. Myslím, že mám pořád deprese a nedokážu se přenést přes to, že moje druhá polovička tu se mnou už není. Ten tlak, samota a zodpovědnost mě drtí.
Uvažuju o tom, jestli by pro ni nebylo lepší, kdybych ji dal k adopci. Našel jí rodinu, kde by měla mámu i tátu a finanční jistotu, kterou jí já nejsem schopný poskytnout. Ta myšlenka mě zabíjí, ale co když je to to nejlepší, co pro ni můžu udělat? Co když moje láska nestačí?
Na základě rad, které mi přišly, jsem se rozhodl, že zkusím vyhledat odbornou pomoc a začnu chodit na terapii. Přesto si ale stále nejsem jistý, jestli výchovu sám zvládnu. Jestli na to mám. Jestli ji svou snahou nakonec nebudu jenom ničit.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
