Článek
Máme v ložnici stropní ventilátor se světlem. Byl to drahý kousek, stál skoro deset tisíc. Dostali jsme ho jako dárek ke kolaudaci našeho bytu v paneláku a hlavně ten ventilátor byl naprosto boží. Tichý, výkonný, v letních vedrech naprostá spása.
Jenže zhruba před šesti lety v něm odešla žárovka. Tedy ne úplně. Světlo prostě pohaslo na takové slabounké, sotva viditelné doutnání. Jako první mě samozřejmě napadlo, že je to žárovkou.
Vydal jsem se tedy do hobbymarketu, koupil novou, speciální halogenovou žárovku, doma ji slavnostně namontoval… a výsledek? Stejné chcíplé světýlko.
Můj mozek, pyšný na své logické uvažování, dospěl k jedinému možnému závěru: jednotka je v háji. Je to rozbité.
A protože ventilátor pořád fungoval skvěle a nechtělo se mi vyhazovat tak drahý dárek, smířili jsme se s osudem. S osudem života v pološeru.
Naše ložnice nemá moc přirozeného světla, takže to byla opravdu výzva. Šest let. Šest let jsme si večer svítili jen lampičkami na nočních stolcích a světlem z koupelny.
Manželka si ráno stěžovala, že si nemůže najít dvě stejné ponožky. Já jsem si večer nemohl pořádně číst.
Stalo se u nás zvykem, že jsme v ložnici měli po ruce baterku. Jako v nějaké skautské klubovně. Když jsme uklízeli nebo hledali něco pod postelí, šmátrali jsme po bytě s čelovkou. Bylo to absurdní.
Letos v zimě mi ale došla trpělivost. Řekl jsem si dost. Koupím prostě nový ventilátor i se světlem. Už mě nebaví žít jako krtek.
Ale než jsem se vydal na nákupy, něco ve mně hlodalo. „Co kdyby,“ říkal ten hlásek, „co kdybych měl tehdy před lety smůlu a obě ty žárovky, ta původní i ta nová, byly vadné? Je to sice nepravděpodobné, ale co kdyby?“
Rozhodl jsem se pro poslední, finální test. Koupil jsem třetí žárovku a s malou dušičkou vylezl na štafle.
Namontoval jsem ji. Vzal do ruky dálkové ovládání k ventilátoru. Zmáčkl jsem tlačítko pro rozsvícení. Nic. Pořád jen to chcíplé, depresivní světýlko.
Už jsem to chtěl vzdát a plný spravedlivého hněvu se rozjet pro nový kus. Z frustrace jsem začal mačkat všechna tlačítka na ovladači.
A pak se to stalo.
Můj prst o něco déle podržel tlačítko se symbolem sluníčka a znaménkem plus.
V tu chvíli se žárovka rozzářila plnou silou a naši ložnici zalilo jasné, nádherné světlo. Poprvé po šesti letech.
Stál jsem na těch štaflích, zíral na ten zázrak a připadal si jako největší idiot na planetě.
Ten zatracený ventilátor měl stmívač.
Celou tu dobu byl jen ztlumený na minimum.
Šest let tmy. Šest let života s baterkou. Šest let hledání ponožek. A celou dobu stačilo jen podržet jedno jediné tlačítko.
Zavolal jsem manželku. Chvíli na mě nevěřícně koukala. Pak na to světlo. A pak dostala záchvat smíchu, který trval asi pět minut.
Takže teď máme v ložnici konečně světlo. A taky novou rodinnou historku, která se bude vyprávět ještě hodně dlouho. Historku o mém geniálním technickém úsudku.
Udělali jste taky někdy neuvěřitelně hloupou chybu, která vám léta komplikovala život? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Smát se sám sobě je prý nejlepší lék!
