Článek
Na ten den na ultrazvuku v desátém týdnu nikdy nezapomenu. Po sedmi letech marných pokusů nám doktorka oznámila, že čekáme dvojčata. Moje žena Klára byla v sedmém nebi, brečela štěstím a já s ní. Konečně se nám splnil sen.
O pár týdnů později přišla ledová sprcha. Lékař při kontrole našel jen jedno bijící srdíčko. Další ultrazvuk potvrdil to nejhorší. Jedno z našich dvojčat zemřelo a bylo pohlceno tím druhým. Klára neměla žádné zjevné příznaky potratu, takže to byl pro nás obrovský šok.
Zpočátku se zdálo, že to zvládá. Jenže pak začala vtipkovat, že z našeho syna vyroste sériový vrah, protože „jednoho už má na kontě“. Brzy mi ale došlo, že to pro ni už není vtip. Byla naprosto přesvědčená, že náš nenarozený plod nějakým způsobem úmyslně zabil své dvojče.
Snažil jsem se jí to vysvětlit. Že plod zemřel sám od sebe, že nebyl „absorbován k smrti“. Nepomohlo to. Poprosil jsem našeho doktora, jejího gynekologa, její matku, sestru i otce, aby si s ní promluvili a vysvětlili jí to. Bylo to marné. V hlavě si vytvořila příběh, že naše nenarozené dítě je vrah.
Vůbec nevím, co mám dělat. Moje máma mě uklidňuje, že se „vrátí do normálu“, až jí po porodu klesnou těhotenské hormony, ale já se toho spíš bojím. Vím, že pokles hormonů může lidi udělat ještě nepředvídatelnějšími a, ač se to bojím o své ženě říct, i nebezpečnými. Nechci ji opustit. Tak dlouho jsme čekali na to, abychom byli rodiče, a vím, že tohle není moje Klára, že jen truchlí. Kvůli covidu a nákladným ultrazvukům jsme teď finančně na dně, takže si terapii nemůžeme dovolit. Jsem v koncích.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
