Článek
Odkdy si pamatuju, měla jsem pocit, že být sama sebou je něco špatného. Něco, co se před rodiči nedělá. Ta největší panika mě přepadala ve chvílích, které vyžadovaly jakoukoliv zranitelnost. Třeba když jsem si chtěla jen tak pro sebe zpívat nebo tančit. Mám dobrý hlas, ale jakmile jsem zaslechla jejich kroky, ztuhla jsem a připadala si jako podvodnice.
Stejné to bylo s hraním na klavír. Cvičila jsem, prsty mi létaly po klávesách, ale jakmile jeden z nich vešel do pokoje, ztuhla jsem a začala jsem dělat chyby. Jejich pouhá přítomnost ve mně vyvolávala pocit, že dělám něco nevhodného. Že se předvádím. Dokonce i u modlitby, kterou po mně sami vyžadovali, jsem se cítila nesvá, když mě viděli. Bylo to absurdní.
Vždy jsem byla zvědavé dítě. Chtěla jsem se učit, zkoumat, tvořit. Ale doma jako by tento můj elán narážel na neviditelnou zeď. Cítila jsem se jako v kleci. Jako bych nemohla volně dýchat a růst.
A pak přišel ten nedávný rozhovor. Jen tak mimochodem matka prohodila: „Je to zvláštní, že jsi nám nikdy neřekla o té šikaně ve třetí třídě. Muselo to být pro tebe hrozné.“ Zůstala jsem na ni zírat. Šikana? Já si na nic takového nepamatuju. Vůbec nic. Jen mlha. Její slova pro mě byla větší šok než samotný fakt, že se mi něco takového dělo.
Jak je možné, že si to nepamatuju? A co je důležitější – proč jsem se se svým trápením nesvěřila těm, kteří mě měli „chránit“? Byli panovační, kontrolovali mi úkoly, kamarády i oblečení. Ale když přišlo na mé skutečné pocity, jejich ochrana byla ironicky nepřítomná. Byli skvělí manažeři mého života, ale příšerní strážci mé duše.
Většina mého dětství je jen prázdné místo. Pár útržků, fotek, ale žádné souvislé vzpomínky, žádné emoce. A já teď nevím, čemu mám věřit. Zranili mě snad natolik, že můj mozek raději všechno vymazal? Nebo jsem si to všechno vsugerovala a jsem jen přecitlivělá?
Ta nejistota je mučivá. Stojím na prahu dospělosti a připadám si jako detektiv, který pátrá po zločinu, u kterého si není jistý, jestli se vůbec stal. Jediným důkazem je pocit. Ten hluboký, zakořeněný pocit, že se svým skutečným já musím ven jen tehdy, když se nikdo z nich nedívá.
Poznáváte se v tomhle zmatku? V tom pocitu, že vám chybí klíčové části vlastního příběhu? Pokud ano, napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Možná, že když dáme dohromady naše útržky, začnou konečně dávat smysl.
