Článek
S manželem Romanem jsme spolu deset let, z toho osm jsme manželé. Vždycky jsem si myslela, že vím, koho mám po svém boku. Věděla jsem, že má horkou hlavu. Že když se naštve, občas něco rozbije. Párkrát prorazil pěstí díru do dveří, jindy zase hodil talířem o zeď. Ale nikdy, za celých těch deset let, nevztáhl ruku na mě. Byla to pro mě taková neviditelná hranice, o které jsem si myslela, že ji nikdy nepřekročí. Až do včerejší noci.
Byl to dlouhý a náročný den. Měli jsme firemní večírek, který se protáhl na více než sedm hodin. Roman začal pít už od oběda. Když jsme se konečně pozdě v noci dostali domů, byla jsem naprosto vyčerpaná a těšila jsem se do postele. Ale on měl jiné plány. Byl opilý a z nějakého nepochopitelného důvodu se se mnou začal hádat.
Spustil na mě proud výčitek a urážek. Křičel na mě víc než hodinu. O úplných nesmyslech. Byla jsem tak unavená, že jsem se ani nesnažila bránit. Jen jsem tam seděla, poslouchala ten jeho monolog a doufala, že ho to brzy přejde. Že se prostě vykřičí a půjde spát, jako už tolikrát předtím.
Ale on nepřestával. „Musíš sedět a poslouchat!“ ječel, když viděl, že mi padá hlava únavou. „Musíme si to vyřešit! Musíš to konečně pochopit!“ V tu chvíli jsem to už nevydržela. Cítila jsem se jako v pasti. „Jestli nepřestaneš, zavolám policajty,“ řekla jsem, i když jsem věděla, že to neudělám.
Jen se mi vysmál. „Nezavoláš,“ řekl a měl pravdu. V zoufalství jsem sáhla po jiné zbrani. Věděla jsem, že se stydí před svou matkou. „Tak zavolám tvojí mámě!“ řekla jsem a sáhla jsem po mobilu. A to jsem neměla dělat.
V okamžiku, kdy jsem vzala telefon do ruky, se v něm něco zlomilo. Vrhl se na mě, vyšplhal se nade mě na gauči a vší silou mě uhodil dlaní přes obličej. Ta rána byla ohlušující. V uších mi začalo pískat, svět se se mnou zatočil a na jedno ucho jsem najednou skoro neslyšela. Zůstala jsem ležet, v naprostém šoku.
A pak se stalo něco bizarního. Roman se nade mnou rozplakal. Začal vzlykat, jak je hrozný, co to udělal, že to nechtěl. A já, místo abych křičela nebo utekla, jsem ho začala objímat a utěšovat. Nevím proč. Byla jsem asi v takovém šoku, že jsem jednala automaticky. Držel jsem v náručí svého vlastního útočníka a tišila jeho pláč.
Dnes ráno jsem byla u doktora. Potvrdil mi, že mám poškozený ušní bubínek a že je možné, že na to ucho už nikdy nebudu slyšet úplně dobře. Celý den se o mě Roman stará jako o princeznu. Přinesl mi květiny, uklidil celý byt, vaří mi čaj a neustále mě objímá a prosí o odpuštění.
Jsem jako v mlze. Cítím se prázdná a odpojená od reality. Když mi přinesl ty květiny, dokonce jsem se zmohla na černý humor. „Sakra, měl bys mě bít častěji!“ řekla jsem a oba jsme se tomu zasmáli. Ale nebyla v tom žádná legrace. V hloubi duše se cítím zlomená.
Miluji ho. Myslím, že ho nikdy nepřestanu milovat, i kdyby to dělal dál. Ale zároveň se ho teď bojím. Jak se s něčím takovým dá vyrovnat? Stane se to znovu? Myslí tu svou omluvu vážně, nebo je to jen divadlo?
Nejvíc mě na tom děsí, že celou dobu, co na mě včera křičel, popíral, že je opilý. A já teď přemýšlím, jestli opravdu nebyl. Jestli to nebyl jen alkohol, ale ten skutečný, zlý Roman, který se konečně ukázal. A tahle myšlenka je mnohem děsivější než jakákoliv facka. Nevím, co mám dělat.
