Článek
S manželem Lukášem jsme spolu pět let, z toho rok manželé. Jsem v osmém měsíci těhotenství a čekáme naši první dceru. Než mě Lukáš vůbec představil svým rodičům, varoval mě, že jsou „složití“. To byl slabý odvar. Jsem černoška, Lukáš je běloch, a to se pro jeho rodiče stalo nekonečným zdrojem munice.
Pět let jsem na každé rodinné sešlosti terčem vtipů mého tchána Vladimíra. Vždy čekám v křeči, kdy přijde další ošklivý vtip o černoších. Moje tchyně Irena mi jednou „darovala“ make-up o několik odstínů světlejší, než je moje pleť, prý aby mě to „trochu zjemnilo“. Jindy mi přinesla přípravky na chemické narovnání vlasů, abych si prý „zkrotila to divoké hnízdo“. Neustále poslouchám, o kolik hezčí bych byla s rovnými vlasy. Tchán mé afro přirovnal ke strčení prstu do zásuvky.
Když jsme oznámili, že čekáme holčičku, Irena prohlásila: „Musím být upřímná, jsem zklamaná. Doufala jsem ve vnoučka, co bude vypadat jako z reklamy. Ale určitě budeme mít rádi i holčičku, co bude vypadat jako ty.“ Pak dodala, že černošské rysy jsou prý „mužské“ a na klukovi by vypadaly lépe.
Tohle všechno a mnohem víc jsem snášela pět let. Až do minulého měsíce. Byla jsem s Irenou sama, když bez varování spustila tirádu o tom, jak už má plné zuby všech těch protestů. „Černoši by si měli přestat stěžovat a být rádi, že můžou žít v tak skvělé zemi. Očekávají, že pro ně budou platit jiná pravidla a že jim něco dlužíme jen proto, že jsou černí.“ Chrlila další a další urážky, ale třešničkou na dortu bylo její tvrzení, že George Floyd zemřel na covid, ne na to, že mu osm minut klečeli na krku.
Nevím, co se se mnou stalo. Seděla jsem tam v naprostém tichu. Ta bolest mě ochromila. V tu chvíli mě v břiše kopla moje dcera a mě zasáhla hrůza. Tahle odporná, zlá žena je její babička a očekává, že bude součástí jejího života.
Řekla jsem Lukášovi, co jeho matka pronesla. Okamžitě se rozzuřil a chtěl jet k nim a seřvat je. Zastavila jsem ho. Přesvědčila jsem ho, že bychom tam měli jet oba a v klidu si s nimi promluvit. Byla to chyba. Tchán se všem vtipům jen smál a řekl, že jestli nesnesu legraci, je to můj problém a že „přecitlivělí liberálové ničí tuhle zemi“. Tchyně ze sebe udělala oběť. „Promiň, že sis to tak vzala,“ a „Odteď už radši nebudu říkat nic, když se všechno překroutí.“
Odešli jsme od nich s jasnou dohodou, že tohle bylo na dlouhou dobu naposledy. Jsem těhotná a nepotřebuju v životě takovou negativitu. Asi o týden později to začalo. Tchyně má kromě jiných skvělých vlastností i „babičkovskou horečku“. O vnoučatech mluví jako o „svých dětech“, u sebe v domě už postavila pro naši dceru dětský pokojíček a oznámila mi, že si pro ni přijede hned, jak mě pustí z porodnice.
Začala mi volat a nechávat vzkazy, že mě jen „kontroluje“. Neodpovídala jsem, tak se frekvence hovorů zvýšila. Lukáš jí zavolal a řekl jí, ať mi dá pokoj. Tak začal volat tchán. Nechával mi vzkazy a dožadoval se, abych mu okamžitě zavolala zpět. V poslední zprávě vyhrožoval, že se objeví u nás doma, pokud budu dál odmítat jejich hovory. A v tu chvíli to Lukáš nevydržel. Zavolal jim a konečně jim od plic řekl všechno, co v sobě dusil celá ta léta. Od té doby se neozvali.
Celá situace mě emocionálně vyčerpala. Už tak jsem fyzicky unavená z třetího trimestru v letních vedrech. Jsem neustále nervózní a bojím se, že se tu ti šílenci prostě objeví. Stydím se. Stydím se, protože ženy, které mě vychovaly, moje úžasná maminka a babička, už tu nejsou. Vychovaly mě, abych byla silnější. Léta jsem se snažila udržovat mír na úkor sebe samé, protože po jejich smrti jsem se cítila sama a bláhově jsem doufala, že v Lukášově rodině najdu tu svou. Jsem si jistá, že by ve mě byly zklamané.
Ale už je konec. Dovolila jsem jim, aby ubližovali mně, ale nedovolím jim, aby se byť jen dotkli mé dcery.
Kde byla vaše hranice? Kdy jste si řekli, že v zájmu svých dětí musíte přerušit kontakt s toxickou rodinou, i když to bolelo? Podělte se o své příběhy síly na pribehy.kral@seznam.cz. Vaše zkušenost může být inspirací.
