Článek
V pátek ráno mi zvoní telefon. Cizí číslo. Zvednu to a na druhém konci se ozve mladý muž z pohřební služby. Říká mi, že tělo mé tchyně bylo vyzvednuto a chtěl by se mnou probrat detaily parte a také se informovat o platbě. Zůstala jsem zírat. Moje současná tchyně je naštěstí naživu a bydlí na druhém konci republiky.
Řekla jsem mu, že musí mít špatné číslo, i když mě oslovil mým extrémně vzácným dívčím jménem a věděl, že jsem dříve bydlela ve městě, odkud volal. Omluvil se a zavěsil. Ani ne o pět minut později volalo to samé číslo znovu. Tentokrát žena. „Byla jste snachou paní Věry Novákové?“ zeptala se. „Nebyla,“ odpověděla jsem. „Rozhodně ne posledních deset let.“
A tak se to provalilo. Moje bývalá tchyně Věra, čarodějnice v pravém slova smyslu (a teď nemyslím jen to, že byla zlá ženská), věděla, že umírá. A jako poslední „naschvál“ se rozhodla, že mi na krk hodí účet za svůj pohřeb.
Samozřejmě, že na mě právně nemohli. S jejím synem jsme nikdy nebyli legálně manželé, díky jeho kamarádovi „oddávajícímu“, který jaksi zapomněl doručit papíry na matriku. Věra si ale naplánovala celý svůj pohřeb a pohřební službě nalhala, že já jsem její současná snacha a všechno zaplatím. A oni jí to, nejspíš díky jejímu talentu hrát oběť, sežrali i s navijákem.
Bylo to přesně to samé, co dělala, když jsem s ní a s mým ex bydlela. Já jsem dřela na plný úvazek, zatímco ona utrácela své peníze po vetešnictvích a on pracoval sotva dvacet hodin týdně za minimální mzdu. Doporučila jsem pohřební službě, ať zkusí zavolat do domova důchodců, kde žila, protože já kontakt na svého ex nemám a ani ho nechci.
Později mi to ale nedalo. Našla jsem ex-přítele Radka na Facebooku a poslala mu zprávu. Zavolal zpět. A přiznal se. Věděl o matčině plánu. Prý se jí to snažil rozmluvit, ale dělala takové scény, že se bál, aby z toho nedostala mrtvici. Tak ji nechal, ať si mě napíše jako platící osobu, protože „věděl, že z toho stejně nic nebude“.
Chlap bez páteře. Připomněla jsem mu, že je to ta samá manipulativní špína, kvůli které jeho matka skončila před čtyřiceti lety ve vězení. Řekla jsem mu, že jdu na policii podat oznámení pro jistotu, abych se ujistila, že mě nenapsala na něco dalšího. A že jeho uvedu jako spolupachatele, protože 52letý chlap by měl být schopen zabránit své umírající 69leté matce v takovémto šíleném a urážlivém chování.
A taky jsem mu řekla, ať zavolá do té pohřební služby a doufá, že nepodniknou žádné právní kroky proti němu. Přiznal, že už jim volal. Hned poté, co volali mně. Ať jde k čertu on i ona. Po dnešku už jim nevěnuju ani minutu své energie.
Máte také zkušenost s pomstou ze záhrobí nebo s neuvěřitelnou podlostí od bývalých příbuzných? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
