Článek
Nemůžu uvěřit, že to doopravdy píšu, že to dávám takhle ven. Najednou je to celé tak skutečné. A než začnete soudit, já vím. Vím, že jsem byl hrozný. Ale musím to ze sebe dostat.
Když jsem chodil do druhé třídy, naši se rozvedli. A ve mně se tehdy něco zlomilo. Každá sebemenší nepříjemnost pro mě byla důvodem k hysterickému záchvatu. Křičel jsem na rodiče, že je nenávidím. Vyhrožoval jsem, že vyskočím z okna. Jednou k nám domů dokonce přijela policie, protože jsem řval tak často, že si sousedé mysleli, že mě naši týrají.
A pak přišel ten den ve třetí třídě. Už si ani nepamatuju proč, ale vplížil jsem se pod lavici a do batohu holky, co seděla naproti, jsem strčil ruku. Vzal jsem její desky na sešity a dal si je do své tašky. Byly takové hezké s obrázkem koťátek. Asi jsem je prostě jen chtěl. Ke konci hodiny si toho všimla a řekla to paní učitelce. Ta mě požádala, abych jí ty desky vrátil. A já vybuchl. Dostal jsem záchvat vzteku, křičel jsem, že jsem je neukradl, jak si to vůbec dovoluje mě obviňovat. Křečovitě jsem se držel své lavice a řval jsem. Nakonec mě pan ředitel a školník museli z té třídy odnést, zatímco jsem kopal a ječel.
Poslali mě do ředitelny, kde jsem dál křičel, že nenávidím život, že chci umřít a že chci, aby umřeli i moji rodiče. Zavolali našim a odvezli mě do nemocnice, kde jsem strávil noc. Druhý den ráno mě, kopajícího a ječícího, odnášeli do sanitky. Pamatuju si, jak tam seděl a máma plakala, zatímco já jsem na ni křičel všechna sprostá slova, co jsem znal, a řval jsem, že za všechno může ona a že se schválně počůrám, jestli mě hned nepustí ven. Čas v té dětské psychiatrické léčebně, kam mě odvezli, mám v mlze. A když mě pustili, začal jsem chodit na terapie, které trvaly až do konce základky.
Celé ty roky jsem si z nějakého důvodu připadal jako oběť. Cítil jsem potřebu se bránit, říkat, že to nebyla moje chyba, a obviňoval jsem všechny kolem, že na mě tak vyjeli.
Ale teď jsem konečně připravený si to přiznat.
Ukradl jsem ty desky. A byl jsem to já, kdo byl zodpovědný za všechno, co se stalo potom. Ne moji rodiče. Ne škola. Ne moje spolužačka. Udělal jsem to já. A konečně to říct nahlas… je to neuvěřitelně osvobozující. Vztahy s rodiči mám teď skvělé a za spoustu věcí, kterými jsem si je nechal projít, jsem se jim už omluvil. Ale tohle přiznání, to jsem dlužil hlavně sám sobě.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
