Článek
Pracuji jako pečovatelka v terénu. Dnes ráno jsem měla ranní směnu u jednoho ze svých klientů, jako obvykle na sedmou hodinu.
Přijela jsem k jeho domu a klepala. Půl hodiny nikdo neotvíral. Zavolala jsem do kanceláře pro radu, protože tenhle pán potřeboval péči a já se k němu nemohla dostat. Byl to muž, kterému bylo skoro osmdesát. Žil se svým psem a s manželkou, kterou ale nedávno převezli do hospicu. Právě ona mi obvykle otevírala. V kanceláři mi řekli, ať počkám ještě další půl hodiny, že třeba ještě spí.
Tak jsem čekala a dál klepala. Bez odpovědi. Zavolala jsem znovu do kanceláře, ale neměli jsme žádný jiný kontakt, na který bychom se mohli obrátit, neměl žádnou jinou rodinu.
Moje kancelář tedy kontaktovala sociálku a ta mi poradila, ať zavolám záchranné složky. Za patnáct minut přijeli policisté a záchranka. Společně s nimi jsem konečně vstoupila do domu.
A pak jsme ho našli.
Seděl ve svém křesle. Mrtvý. Zřejmě infarkt. A jeho pes, staford, kterého měl tak rád… snědl většinu jeho těla.
Ten pán nepotřeboval každodenní péči, byl poměrně soběstačný. Docházeli jsme k němu jen dvakrát týdně na tři a půl hodiny dopoledne. Policie řekla, že tam ležel už asi tři dny. Bez toho, aby ho někdo zkontroloval. Ten pes neměl co jíst.
Jsem z toho, co jsem viděla, v naprostém šoku a traumatizovaná. Ten obraz, ten zápach… To už nikdy nedostanu z hlavy. Myslím, že s touhle prací končím. Tohle prostě nedokážu unést.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
