Článek
Klára pro mě byla jako sestra. Znaly jsme se od dětství, prožily jsme spolu všechno. Po mámině smrti byla u nás doma skoro každý den. Pomáhala mi, utěšovala mě, a hlavně, byla obrovskou oporou pro tátu. Nosila mu nákupy, vařila mu, nebo si s ním jen tak celé hodiny povídala. Byla jsem jí neskutečně vděčná. „Nevím, co bychom si bez tebe počali, Klárko,“ říkala jsem jí často. Netušila jsem, jak prorocká se tato slova stanou a jak se jejich význam brzy zvrátí v něco, co mi bude způsobovat bolest.
Asi po roce jsem si začala všímat, že se něco mění. Táta, kterému je padesát pět, začal o sebe najednou víc dbát. Koupil si nové oblečení, začal používat kolínskou a v jeho očích se objevil lesk, který jsem tam od máminy smrti neviděla. Měla jsem radost, že se konečně dává dohromady. I Klára se zdála být jiná. Její návštěvy u nás už nebyly jen o utěšování a pomoci. Často přijela, i když jsem nebyla doma, prý aby se „podívala, jestli táta něco nepotřebuje“. Nacházela jsem je, jak sedí v kuchyni, smějí se nějakému jejich vnitřnímu vtipu, a když jsem vešla, náhle ztichli.
Začal se ve mně probouzet neklidný pocit. Snažila jsem se ho zaplašit. Říkala jsem si, že jsem paranoidní. Že je přece skvělé, že si tak rozumí. Táta v ní našel spřízněnou duši, někoho, s kým může mluvit. A ona, která sama neměla dobré vztahy s vlastním otcem, v něm možná viděla otcovskou figuru. Ale ten pocit, že je mezi nimi něco víc, sílil. To, jak se na sebe dívali. Ty drobné, letmé doteky. To napětí v místnosti, když jsme byli všichni tři spolu.
Pravda vyšla najevo jednoho večera. Přišla jsem domů dřív z práce a našla jsem je v obýváku. Seděli na gauči, drželi se za ruce a dívali se na film. Nebylo to přátelské držení za ruce. Bylo to gesto dvou zamilovaných lidí. Když mě uviděli, leknutím od sebe odskočili jako malí školáci přistižení při první puse. Ale už bylo pozdě. Všechno jsem pochopila.
Ten večer, když Klára odešla, si mě otec posadil. Byl nervózní, ale odhodlaný. „Lenko, musím ti něco říct,“ začal. „Já vím, že je to složité. Ale já a Klára… my jsme se do sebe zamilovali. Jsme spolu.“
Poslouchala jsem ta slova a měla jsem pocit, že se mi točí hlava. Nebyla jsem schopná reagovat. Můj otec. A moje nejlepší kamarádka. Ta představa byla tak bizarní, tak nepřirozená, že ji můj mozek odmítal přijmout. Cítila jsem se zrazená. Zrazená otcem, který si našel partnerku ve věku své dcery. A hlavně, zrazená Klárou. Tou, které jsem věřila, se kterou jsem sdílela všechna svá tajemství. Ona, která mě měla utěšovat, mi místo toho vrazila nůž do zad tím, že mi začala spát s tátou.
Od toho dne se náš domov změnil v minové pole. Napětí, které u nás panuje, by se dalo krájet. Táta chce, abych byla šťastná za něj. Chce, abych Kláru přijala jako jeho novou partnerku. Ale já to nedokážu. Pokaždé, když ji vidím sedět na mámině místě u stolu, chce se mi křičet. Pokaždé, když ji slyším, jak se s tátou směje, cítím vlnu odporu.
Moje přátelství s Klárou je mrtvé. Jak bychom si mohly dál povídat o našich životech? Jak jí mám vyprávět o svých problémech s kluky, když ona teď řeší, jaký dárek dát mému otci k narozeninám? Ta rovnováha mezi námi je navždy zničená. Ona už není moje kamarádka, moje vrstevnice. Stala se vetřelcem v naší rodině. Potenciální macechou.
Nejhorší jsou rodinné oslavy. Zbytek rodiny to ví a nikdo neví, jak se chovat. Tety a strýcové na ně vrhají nesouhlasné pohledy. Klára se snaží být milá a nápomocná, ale její přítomnost je pro všechny jako sůl v otevřené ráně. Každý její dotek s mým otcem, každý jejich zamilovaný pohled, je pro mě jako malé bodnutí.
Jsem chycená v pasti. Chci, aby byl můj otec šťastný. Po tom všem, co si prožil, si to zaslouží. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že jeho štěstí je vykoupeno mým utrpením a zradou památky na mou matku. Ztratila jsem nejlepší kamarádku a zároveň jsem ztratila i tu normální, otcovskou figuru. Můj táta pro mě přestal být jen tátou. Stal se z něj partner mé kamarádky.
Nevím, jak z toho ven. Čas prý léčí všechny rány, ale tahle se mi zdá příliš hluboká a příliš komplikovaná. Každý den se vracím do domu, který kdysi býval mým bezpečným přístavem, a teď je to jen místo plné napětí, nevyřčených výčitek a trapného ticha. A já se jen modlím, aby tenhle bizarní sen co nejdříve skončil. Ale bojím se, že tohle je teď moje nová, permanentní realita.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
