Článek
V pondělí večer se mi narodila zdravá holčička. Byl to ten nejkrásnější a zároveň nejtěžší zážitek mého života, a to nejen kvůli porodu samotnému. Pár dní před ním se mi totiž zhroutil svět. Zjistila jsem, že můj přítel, otec mého dítěte, se kterým jsem rok a půl plánovala budoucnost, je celou dobu ženatý. Všechno byla lež.
Když jsem tedy zvedla ten telefon, připravovala jsem se na křik, výčitky, obvinění. Místo toho se ozval klidný, i když unavený hlas. Byla to ona, Eva. Řekla mi, že jí to Marek konečně všechno přiznal. A že se na mě nezlobí. Bože, jak se mi ulevilo. Říkala, že už delší dobu tušila, že něco není v pořádku, ale snažila se mu věřit. Chápu to. Taky jsem mu věřila.
Byla tak milá, až se mi z toho chtělo brečet. A vlastně se mi i chtělo, protože poporodní hormony jsou peklo. Ptala se mě, jestli jsem v pořádku a jestli něco nepotřebuji pro malou. Pro tu malou, která je živoucím důkazem nevěry jejího manžela. V tu chvíli jsem se cítila strašně provinile, i když vím, že to není moje vina.
Samozřejmě se s ním dává k soudu o rozvod. A co je nejlepší – domluvily jsme se, že až se situace trochu uklidní, sejdeme se, dáme si kafe a pořádně ho probereme. Ta představa mě drží nad vodou.
Co se týče Marka, otce mé dcery, ten se od porodu ani neozval. Je mu to jedno. Ale mně je to vlastně taky jedno. Už mám domluveného právníka a co nejdříve podám žádost o svěření dcery do péče a o alimenty. Postarám se o nás sama.
Ztratila jsem iluze o lásce, ale našla jsem nečekanou spojenkyni. A to je v mé situaci víc, než v co jsem mohla doufat.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
