Článek
Je to náš malý rituál. Má to ale jeden háček. Je to drahé. A tak se ve mně jednoho dne, při pohledu na účet za pár malých roliček, zrodil geniální nápad. „Vždyť je to jen rýže, řasa a kousek ryby,“ prohlásila jsem s nově nabytým sebevědomím. „To si přece můžu udělat doma sama! A mnohem levněji.“
Pavel se na mě podíval s láskyplnou skepsí. Zná mě. Ví, že mé kulinářské ambice často převyšují mé skutečné schopnosti. Ale já jsem byla odhodlaná. Viděla jsem to v živých barvách: romantická večeře u nás doma, já, jako gejša, servíruju na stůl nádherné, vlastnoručně vyrobené sushi a Pavel na mě hledí s bezmezným obdivem.
Následující den jsem se vrhla do příprav. Brala jsem to jako vědecký projekt. Sledovala jsem hodiny videí na YouTube, kde usměvaví japonští mistři s lehkostí kouzlili dokonalé rolky. Četla jsem si blogy o tom, jak správně uvařit sushi rýži. Vydala jsem se do speciálního asijského obchodu a nakoupila jsem všechny potřebné suroviny. Bambusovou podložku, japonský ocet, sójovou omáčku, wasabi, nakládaný zázvor, řasy nori a hlavně, ten nejdražší kousek čerstvého lososa. Utatila jsem za to skoro tolik, co za večeři v restauraci, ale říkala jsem si, že je to investice do budoucna.
V sobotu večer nastal den D. Pustila jsem se do toho s vervou. První problém nastal hned na začátku. U rýže. Podle receptu se měla několikrát propláchnout, pak uvařit v přesném poměru s vodou a nakonec ochutit octovým nálevem. Výsledkem mé snahy byla lepkavá, kašovitá hmota, která držela pohromadě jako lepidlo a chutnala kysele. „To se určitě vsákne,“ uklidňovala jsem se a pustila se do další fáze.
Příprava surovin byla fajn. Nakrájela jsem lososa, okurku, avokádo. A pak přišlo to nejhorší. Balení rolek. Položila jsem si na bambusovou podložku lesklý plát řasy nori. Na něj jsem se snažila rozprostřít tu lepkavou rýžovou hmotu. Lepilo se mi to na ruce, na podložku, na nůž, všude. Byla jsem od rýže až za ušima. Když se mi konečně podařilo vytvořit jakous takous vrstvu, položila jsem na ni suroviny a začala jsem rolovat.
Na videu to vypadalo tak jednoduše. Ale moje rolka se buď rozpadala, nebo byla tak utažená, že z ní na stranách lezly všechny ingredience ven. Po půl hodině zápasení jsem měla na prkénku tři malé, žalostně vyhlížející, šišaté housenky. Byly křivé, nerovnoměrné a upřímně, dost ošklivé.
Poslední krok bylo krájení. Vzala jsem ten nejostřejší nůž. Ale jakmile jsem se dotkla rolky, lepkavá rýže nůž okamžitě obalila a místo čistého řezu jsem tu ubohou housenku jen žmoulala a deformovala. Výsledkem bylo několik rozpadlých, patvarých koleček, která se jen velmi vzdáleně podobala sushi.
Moje kuchyně vypadala jako po výbuchu. Já jsem byla unavená, ulepená a na pokraji pláče. Ale nevzdala jsem to. Vybrala jsem těch pár nejméně ošklivých kousků, naaranžovala jsem je na hezký talíř, přidala mističku se sójovou omáčkou, kopeček wasabi a plátky zázvoru. A s křečovitým úsměvem jsem zavolala Pavla ke stolu. „Večeře je na stole, miláčku!“
Pavel přišel ke stolu. Podíval se na ten talíř. Chvíli mlčel. V jeho očích jsem viděla směsici lásky, soucitu a obrovské snahy potlačit smích. „Páni,“ řekl nakonec. „To vypadá… velmi autenticky.“ Posadil se a statečně vzal do ruky hůlky. Jeho první pokus uchopit jeden z mých rozpadajících se výtvorů skončil neúspěchem. Kousek se rozpadl na tři části. Nakonec si pomohl rukou.
Vložil si sousto do úst a začal pomalu, přemýšlivě žvýkat. S napětím jsem čekala na verdikt. „Hm,“ řekl po chvíli. „Je to… zajímavé. Je v tom opravdu cítit ta tvoje snaha, Terko. A ten losos je moc dobrý.“ Statečně snědl asi pět kousků. Neustále mě chválil, jak je to skvělé, že jsem se do toho pustila. Pak prohlásil, že už je úplně plný a že to bylo výborné. Věděla jsem, že lže. Ale byla jsem mu za tu jeho milosrdnou lež vděčná.
Po večeři řekl, že je unavený a že si dá rychlou sprchu. Zmizel v koupelně i se svým telefonem. Já jsem se mezitím s povzdechem pustila do úklidu té rýžové spouště v kuchyni. Cítila jsem se jako naprostý idiot.
Asi za čtyřicet minut, když byl Pavel ještě v koupelně, se ozval zvonek. Šla jsem otevřít. Stál tam poslíček z pizzerie s velkou krabicí v ruce. „Dobrý večer, pizza pro Pavla,“ řekl.
Zůstala jsem stát ve dveřích, dívala jsem se na tu krabici s nápisem „Quattro Formaggi“ a najednou jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo brečet. Vzala jsem si tu pizzu. V tu chvíli vyšel z koupelny Pavel, jen v ručníku. Uviděl mě s krabicí v ruce a zrudl jako rak. „Promiň,“ zamumlal. „Já jsem měl fakt strašnej hlad.“
A já jsem se rozesmála. Už jsem se nezlobila. Bylo to vlastně neuvěřitelně milé. Snažil se sníst můj příšerný výtvor, aby mi neublížil. A pak si tajně, jako malý kluk, objednal jídlo, aby neumřel hlady.
Ten večer jsme seděli na gauči a společně jedli tu jeho tajnou pizzu. Byla to ta nejlepší večeře za dlouhou dobu. Můj velký kulinářský experiment sice skončil totální katastrofou, ale možná mě naučil něco důležitého. Že láska není o tom, ohromit toho druhého dokonalým výkonem. Ale o tom, sníst s ním s chutí pizzu, když se vám ten výkon tak trochu nepovede. A taky jsem se naučila, že přípravu sushi odteď s radostí přenechám profesionálům.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
