Článek
Cestovala, chodila do divadla, na koncerty a měla obrovský okruh přátel. Nikdy si už nenašla nového partnera, alespoň ne oficiálně. Říkávala, že jednoho skvělého chlapa v životě měla a to jí stačí. My, rodina, jsme její samostatnost obdivovali.
Mezi jejími přáteli byl i pan Jaroslav. Znali jsme ho léta. Babička nám ho představila jako „milého kolegu z bývalé práce“, se kterým občas zajde na kávu nebo právě do toho divadla. Byl to tichý, distingovaný pán s milým úsměvem. Vždycky se nás ptal na školu, na práci, pamatoval si jména našich dětí. Nikdy jsme nad jejich přátelstvím nijak zvlášť nepřemýšleli. Brali jsme ho jako součást babiččina společenského života, jako příjemného společníka, který ji vytáhne z domu.
Když babička ve svých osmdesáti letech zemřela, zasáhlo nás to, i když jsme věděli, že prožila krásný a plný život. Pan Jaroslav samozřejmě přišel na pohřeb. Všimla jsem si ho hned, jak jsme vešli do velké obřadní síně. Nestál s ostatními smutečními hosty, kteří se shlukovali a tiše si povídali. Stál úplně vzadu, sám, opřený o sloup. Držel v ruce jeden jediný rudý karafiát a díval se na rakev s výrazem, který mě zarazil. Nebyl to jen smutek. Byla to absolutní, zdrcující devastace.
Celý obřad jsem ho koutkem oka sledovala. Zatímco řečník mluvil o babiččiných zásluhách a my všichni popotahovali, on stál nehybně jako socha. Jen po jeho tváři tiše stékaly slzy. Když obřad skončil a my, nejbližší rodina, jsme stáli před síní a přijímali kondolence, čekal, až na něj přijde řada. Trpělivě stál na konci dlouhé fronty.
Když konečně přistoupil k mému otci, jejímu jedinému synovi, jen mu pevně stiskl ruku a řekl: „Přijměte mou upřímnou soustrast. Vaše matka byla… byla vším.“ Můj otec, zahlcený vlastním zármutkem, jen mechanicky poděkoval. Pak pan Jaroslav přistoupil ke mně. Vzal mou ruku do svých a podíval se mi do očí. A v tom pohledu bylo všechno.
Nebyl to pohled soucitu od starého rodinného známého. Byla v něm taková hluboká, nesmírná bolest, jakou jsem u „kamaráda z práce“ nikdy neviděla. Bylo v tom třicet let lásky, něhy a společných chvil, o kterých nikdo z nás nevěděl. V tom pohledu byly všechny ty večery v divadle, které nekončily u kávy, ale společným usínáním. Všechny ty „výlety s kamarádkami“, které byly ve skutečnosti jejich společnými dovolenými. Všechny ty malé radosti a starosti, které sdíleli jen oni dva. Bylo v něm celé jedno tajemství, celý jeden paralelní život mé babičky, který si tak pečlivě chránila.
Neřekl ani slovo navíc, jen zašeptal: „Byla to výjimečná žena.“ Pustil mou ruku a tiše odešel, aniž by šel na smuteční hostinu. Zůstala jsem stát jako opařená. V tu chvíli jsem pochopila všechno. Pochopila jsem, proč nikdy nechtěla jet na dovolenou s námi, proč si vždycky držela svůj vlastní svět a prostor. Ten svět se jmenoval Jaroslav. A ona ho chránila před námi a nás před ním.
Cestou z pohřbu jsem mlčela. V hlavě se mi přehrávaly střípky vzpomínek, které najednou dostávaly úplně nový smysl. Necítila jsem se podvedená. Necítila jsem zlost. Cítila jsem jen obrovskou vlnu dojetí a vděčnosti. Babička nebyla po dědově smrti sama. Měla vedle sebe někoho, kdo ji miloval, kdo si jí vážil a kdo pro ni plakal tak upřímně, jako by ztratil kus sebe samého. A to bylo to největší a nejkrásnější tajemství, které nám po sobě mohla zanechat.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
