Článek
Byla přehnaně ambiciózní, neustále používala otřepané anglické buzzwordy jako „synergy“, „challenge“ a „proactive approach“ a na poradách musela mít vždy poslední slovo, i když neměla co říct. Její pracovní styl byl chaos převlečený za kreativitu a já, jako analytik zvyklý na data, logiku a řád, jsem ji považoval za povrchní, nekompetentní a neskutečně otravnou. Byla pro mě symbolem prázdné formy bez obsahu.
Když naše firma oznámila povinný třídenní teambuilding v Jeseníkách s hlavním bodem programu v podobě orientačního běhu smíšených dvojic, modlil jsem se ke všem bohům, ve které nevěřím, abych ji nedostal do týmu. Samozřejmě, karma je zdarma. Při losování u večeře zaznělo mé jméno spolu s jejím. Veronika nadšeně zatleskala a zavolala přes celý sál: „Super, Roberte, my to vyhrajeme! To bude challenge!“ Mně se udělalo fyzicky nevolno. Představa několika hodin strávených s ní v lese pro mě byla horší než čtvrtletní uzávěrka.
Druhý den ráno jsme stáli na startu. Dostali jsme mapu, buzolu a seznam kontrolních bodů. Veronika hned začala energicky plánovat a ukazovat prstem po mapě. „Tady to vezmeme touhle vrstevnicí, pak přes ten hřeben…“ Já jsem ji sotva poslouchal. Chtěl jsem to mít co nejrychleji za sebou. Byl jsem přesvědčený o své logické převaze a orientačním smyslu. „Neblázni, to je strašná oklika,“ přerušil jsem ji arogantně. „Podívej, tady je na mapě naznačená pěšina, která to zkracuje o dva kilometry. Půjdeme tudy.“
„Ale to není značená turistická cesta, Roberte,“ namítla. „A podívej na oblohu, počasí se kazí. Měli bychom se držet plánu.“ Jen jsem mávl rukou. „Prosím tě, to je jen pár mraků. Nejsme z cukru. Chceš vyhrát, nebo ne?“ píchnul jsem do její ctižádosti. To zabralo. S povzdechem souhlasila. Byla to moje první a největší chyba toho dne.
Pěšina, která na mapě vypadala tak slibně, se po půl kilometru ztratila v hustém mlází. Počasí se změnilo s neuvěřitelnou rychlostí. Z mraků se stala hustá, neprostupná mlha a začalo pršet. Studený, vytrvalý déšť. Během dvaceti minut jsme byli promočení na kost a já jsem musel s hrůzou přiznat, že absolutně netuším, kde jsme. Mapa byla k ničemu, buzola se v mlze zdála jako zbytečná hračka. Ztratili jsme se. A byla to jen a jen moje vina.
Panika se začala vkrádat do mé mysli. Chlad mi zalézal pod kůži. „Tak co teď, chytráku?“ prskla na mě Veronika a já čekal hysterickou scénu, výčitky, pláč. Ale nic z toho se nestalo. Podívala se na mě, pak na oblohu, a najednou se v jejích očích objevil výraz, který jsem u ní nikdy neviděl. Klid. Soustředění. „Dobře,“ řekla naprosto věcně. „Musíme jít dolů, z kopce. Někde tam musí být potok, a když půjdeme po proudu, dřív nebo později narazíme na nějakou cestu nebo civilizaci. Hlavně nesmíme zůstat tady nahoře.“
Najednou to nebyla ta otravná kolegyně, ale někdo úplně jiný. Někdo, kdo věděl, co dělá. Zatímco já jsem začínal propadat zoufalství, ona sundala batoh, vytáhla z něj náhradní suché tričko a pláštěnku, kterou mi podala. „Na, obleč si to, než nastydneš,“ řekla. Zjistil jsem, že zatímco já jsem si vzal jen malou lahev s vodou a energetickou tyčinku, ona měla v batohu plně vybavenou lékárničku, nůž, zapalovač a další věci na přežití. „Rodiče mě od dětství tahali po horách, byla jsem v turistickém oddíle,“ vysvětlila stručně, když viděla můj ohromený výraz.
Šli jsme hodiny. Já jsem klopýtal, nadával a začínala se mě zmocňovat beznaděj. Na jednom kluzkém kořenu jsem špatně šlápl a ozvalo se ošklivé křupnutí. Kotník mi okamžitě natekl a já se svalil na zem s bolestným výkřikem. „Tak a je to v háji,“ pomyslel jsem si. „Tady umřeme.“ Veronika ale nezpanikařila. Klekla si ke mně, opatrně mi sundala botu a z batohu vytáhla elastické obinadlo. Pevně, ale citlivě mi kotník stáhla. „Zvládneš se opřít?“ zeptala se. Zkusil jsem to, ale bolest byla příliš velká.
Bez jediného slova si klekla přede mě zády. „Nasedni si,“ řekla. „Cože? To nemyslíš vážně,“ vydechl jsem. Byla o hlavu menší a o dvacet kilo lehčí než já. „Dělej, nemáme čas diskutovat,“ odsekla. Pomohla mi se na ni vyškrábat a pak, s neuvěřitelnou silou a odhodláním, mě kus cesty nesla na zádech. Když už nemohla, použila mě jako živou berli a vlekla mě dál. Mluvila na mě, udržovala mě při vědomí, nenechala mě propadnout apatii. Vyprávěla mi o svém dětství, o svých rodičích, o tom, proč je v práci tak hrozně urputná – protože se musí starat o nemocnou matku a každý bonus se počítá.
Když už se stmívalo a já byl na pokraji zhroucení, našla starý, polorozpadlý posed. Dotáhla mě nahoru, zabalila nás do jediné deky, kterou měla s sebou, a rozdělila se se mnou o poslední kousek čokolády. V tu chvíli, v tom malém, vlhkém prostoru, jsem se na ni podíval a viděl jsem ji poprvé v životě doopravdy. Viděl jsem neuvěřitelně silnou, statečnou a houževnatou ženu. A cítil jsem se neskutečně trapně a zahanbeně za všechny ty roky, co jsem jí v duchu opovrhoval.
Ráno nás našla Horská služba, kterou se jí podařilo zavolat v krátkém okamžiku, kdy na jednom z hřebenů chytila slabý signál. Cesta dolů byla rychlá, ale tichá. V nemocnici mi dali na nohu sádru a Veronika seděla vedle mě, dokud si pro mě nepřijela manželka.
V pondělí v práci bylo všechno jiné. Když jsem ji viděl u kávovaru, chtěl jsem jí něco říct, poděkovat, omluvit se. Ale nevěděl jsem jak. Ona se na mě jen podívala, lehce se usmála a řekla: „Tak co, Roberte, už víš, k čemu jsou dobré holky z marketingu?“ A pak se zasmála tím svým hlasitým smíchem. Ale tentokrát mi nepřipadal otravný. Zněl jako ta nejkrásnější hudba. Nezískali jsme body v orientačním běhu, ale já jsem v těch horách našel něco mnohem cennějšího – pokoru. A zjištění, že člověk, kterého jsem považoval za svého nepřítele, mi zachránil život.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
