Článek
Ale část mě byla neskutečně zvědavá, co se stalo s těmi lidmi, se kterými jsem strávila čtyři formující roky na gymnáziu. A hlavně, co se stalo s ním. S Petrem. S mou první velkou láskou.
Náš vztah byl jako z nějakého romantického filmu pro teenagery. Chodili jsme spolu celé dva poslední roky na gymplu. Byl to ten typ lásky, která je tak čistá a intenzivní, jak jen může být v sedmnácti letech. První polibky, první společné plány, první zlomené srdce, když jsme se po maturitě rozešli, protože každý z nás šel na jinou vysokou školu do jiného města. Zůstaly mi na něj jen hezké, trochu zidealizované vzpomínky.
Když jsem ho na tom srazu uviděla, srdce mi poskočilo. Vypadal skvěle. Starší, samozřejmě, ale pořád měl ten svůj klukovský úsměv a jiskru v oku. Dali jsme se do řeči a bylo to, jako by těch dvacet let ani neuběhlo. Smáli jsme se starým historkám, vzpomínali jsme na naše spolužáky a učitele. Bylo to milé, nevinné a plné nostalgie. Na konci večera jsme si vyměnili telefonní čísla s tím, že by bylo „fajn zůstat v kontaktu“. Odcházela jsem domů s příjemným, hřejivým pocitem.
Druhý den mi od něj přišla zpráva. „Ahoj Evi, bylo skvělý tě včera vidět. Vůbec ses nezměnila.“ Usmála jsem se a odepsala jsem mu, že on taky vypadá dobře. Byla to zdvořilá tečka za hezkým večerem. Tedy, myslela jsem si to.
Jenže pak přišla další zpráva. A další. A další. Zpočátku to bylo nevinné. Posílal mi vtipné obrázky, ptal se, jak se mám. Ale postupně se tón jeho zpráv začal měnit. Začaly být osobnější, intenzivnější. „Dneska v rádiu hráli tu naši písničku. Vzpomněla sis?“ napsal jednou. Jindy zase: „Často přemýšlím, jaké by to bylo, kdybychom se tehdy nerozešli.“
Začalo mi to být nepříjemné. Byla jsem vdaná žena. Milovala jsem svého manžela. Nechtěla jsem si s nikým dopisovat o tom, „co by kdyby“. Snažila jsem se konverzaci stáčet k neutrálním tématům, k dětem, k práci. Odpovídala jsem s delšími a delšími prodlevami v naději, že to pochopí.
Nepochopil. Naopak. Moje odtažitost jeho snahu ještě zesílila. Začal mi volat. Z neznámých čísel. Zval mě na kávu. „Jen tak, pokecat o starých časech,“ psal. Zdvořile jsem ho odmítala. Vymlouvala jsem se na práci, na děti, na cokoliv. Cítila jsem se zahnána do kouta. Ten příjemný pocit z třídního srazu se úplně vytratil a nahradila ho rostoucí úzkost.
Začal komentovat mé fotky na sociálních sítích, které jsem měla otevřené pro přátele. „Moc ti to sluší na té fotce z dovolené. Tvůj manžel je šťastný muž.“ Ta věta, která měla znít jako kompliment, mi zněla v uších jako skrytá výhrůžka. Jako by mi říkal: „Vím o tobě všechno.“
A pak přišel ten moment, kdy se moje úzkost změnila v regulérní strach. Bylo úterý večer, byla jsem doma sama s dětmi. Na mobilu mi pípla zpráva. Bylo to od něj. Byla to fotografie mého vlastního domu. Fotografie pořízená z auta, které zřejmě stálo na ulici před naším plotem. A pod ní text: „Jel jsem zrovna kolem, tak mě napadlo, jestli nejsi doma. Hezký dům. :)“
Zírala jsem na tu fotku a cítila jsem, jak mi po zádech stéká ledový pot. To už nebyl flirt. To nebylo nevinné vzpomínání. To bylo sledování. Stalking. Ten muž, moje idealizovaná první láska, stál před mým domem a fotil si ho. Okamžitě jsem zatáhla všechny závěsy a zkontrolovala, jestli jsou zamčené dveře.
V tu chvíli jsem udělala to, co jsem měla udělat už dávno. Bez jediného slova odpovědi jsem si jeho číslo zablokovala. Zablokovala jsem si ho na Facebooku, na Instagramu, všude, kde to šlo. Vytvořila jsem kolem sebe digitální zeď. Ale ten pocit strachu a narušení soukromí ve mně zůstal.
Neřekla jsem to manželovi. Nechtěla jsem ho děsit. A taky jsem se trochu styděla. Styděla jsem se, že jsem na začátku jeho zprávy brala jako nevinnou zábavu, že jsem mu hned na začátku nedala jasně najevo, že nemám zájem.
Od té doby uběhlo pár měsíců. Petr se mi už neozval. Ale ten strach ve mně zůstal. Pokaždé, když před naším domem zpomalí neznámé auto, ztuhnu. Pokaždé, když mi volá neznámé číslo, sevře se mi žaludek. Ten radostný, nostalgický pocit z třídního srazu se proměnil v ošklivou, traumatizující vzpomínku.
Naučilo mě to důležitou lekci. Že lidé, které jsme znali před dvaceti lety, už dávno nejsou těmi stejnými lidmi. A že idealizovat si minulost může být nebezpečné. Někdy je lepší nechat vzpomínky spát. Protože když se je pokusíte oživit, můžete probudit monstrum, o jehož existenci jste neměli ani tušení. A já jen doufám, že to moje monstrum už na mě definitivně zapomnělo.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
