Článek
Bylo to asi před rokem. Byla jsem sama, taková ta klasická samota, kdy sedíte večer doma a jediné, po čem toužíte, je cítit něčí blízkost. Hrála jsem videohry, abych na to nemyslela. A pak mě to napadlo. S bušícím srdcem jsem napsala příspěvek na diskuzní fórum našeho města. Něco ve smyslu: „Jsem osamělá holka, co má ráda videohry a chce někoho poznat.“
Čekala jsem cokoliv, ale rozhodně ne padesát zpráv, které mi během chvíle přistály ve schránce. Projížděla jsem je a většina byla taková nijaká. Až na jednu. Jeden kluk mi napsal, že miluje hru Fallout: New Vegas. To je moje absolutní srdcovka! Hned jsem mu odepsala a začali jsme si psát o hře. Zprávy o hře se ale brzy změnily ve zprávy o všem možném. Psali jsme si celou noc.
Dala jsem mu číslo. Náš první telefonát trval přes hodinu a bylo to, jako bychom se znali odjakživa. I on se cítil sám. A tak jsem to prostě řekla: „Strašně moc bych se chtěla k někomu přitulit.“ A on odpověděl: „Já tebe taky.“ Dohodli jsme se na „rande na mazlení“.
O týden později jsme se sešli. Vyzvedl mě před kavárnou a jeli jsme k němu. Bez jakékoliv trapnosti nebo nervozity jsme si prostě zalezli do postele a tři hodiny jsme se jen objímali a povídali si. Bylo to to nejpřirozenější a nejbezpečnější první rande, jaké jsem si mohla přát.
A tak jsme se seznámili. Teď jsme spolu rok a je nám skvěle. Jenže když se lidi zeptají, jak jsme se poznali, a já jim řeknu pravdu (i když ve zkrácené verzi), většinou na mě hodí takový ten divný pohled. Já vím, že to možná zní trochu „cringe“, ale pro nás to bylo perfektní. Nechci o našem začátku lhát, je to přece náš příběh. Ale existuje nějaký způsob, jak to říct, aby se na mě lidi nedívali jako na blázna?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
