Článek
Všude kolem sebe to vidím. Na rodinných oslavách, ve škole, na sociálních sítích. Ten neustálý, tichý tlak. Musíš mít vysokou školu. Musíš být manažer, inženýr, právník, doktor. Musíš vydělávat velké peníze, mít velký dům a jezdit na drahé dovolené. A pokud po tomhle všem netoužíš, pokud nemíříš na vrchol, jsi automaticky líný, bez ambicí. Jsi ztroskotanec.
Ale já se ptám, opravdu? Opravdu je tohle jediná definice úspěšného života?
Dívám se na svou kamarádku. Léta dřela v korporátu, chodila domů vyčerpaná, s kruhy pod očima a migrénou, ale s vizitkou, na které stálo „Senior Project Manager“. Všichni ji obdivovali. Před rokem dala výpověď. Dnes prodává kytky ve svém malém květinářství na rohu. Má o polovinu menší plat, ale poprvé po deseti letech se zase směje od srdce. Je líná? Nebo je konečně šťastná?
Můj bratranec se nikdy nehrnul na vysokou. Zato má zlaté ruce. Je truhlář. Celé dny voní dřevem, tvoří něco hmatatelného a večer padne únavou, ale tou dobrou, poctivou. Vydělá si dost na to, aby s rodinou v klidu vyžil a o víkendu mohli jezdit na kole. Je ztroskotanec, protože nemá Ing. před jménem? Nebo je úspěšný, protože ho jeho práce skutečně naplňuje?
Někdy mám pocit, že jsme si spletli prostředky s cílem. Že jsme si zvykli obdivovat ty, kteří se udřou k smrti pro prestižní práci, a zapomněli jsme, že cílem by mělo být prosté lidské štěstí. Co když někdo nechce vést tým padesáti lidí? Co když mu stačí klidná práce za přepážkou, po které v pět odpoledne vypne hlavu a jde na zahrádku? Co když je pro někoho největším úspěchem, že má čas na své děti, na své koníčky, na čtení knížek?
To není lenost. To je volba. Je to odvaha odmítnout společenskou definici úspěchu a vytvořit si vlastní. Je to pochopení, že život není závod.
Takže prosím, přestaňme soudit lidi podle jejich pracovních pozic. Přestaňme se ptát dětí, ČÍM chtějí být, a začněme se jich ptát, JAK chtějí žít. Protože spokojený skladník, který si po večerech hraje se svými dětmi, je možná o milion procent úspěšnější než vyhořelý manažer ve vile, kde na něj nikdo nečeká.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
