Článek
Zatímco ony si kupovaly první džíny a řasenky, já jsem musela nosit jen sukně pod kolena a halenky ke krku.
Můj otec byl velmi přísný. A všechny jeho zákazy a příkazy byly schované za jednu jedinou větu: „Dělám to, protože tě miluju a chci tě ochránit.“
Ta jeho „láska“ znamenala, že jsem nesměla skoro nic. Nesměla jsem se bavit s klukama, protože „všichni chtějí jen jedno“. Nesměla jsem chodit na školní večírky, protože „tam se jenom pije a dělá nepořádek“. Džíny byly symbolem „vulgárnosti“ a hudba, kterou jsem poslouchala, byla „hloupá a zkazila by mě“.
Každý den jsem se cítila jako ve vězení. Můj pokoj byl moje cela. Dívala jsem se z okna na své vrstevníky, jak se smějí, jak jdou ven, jak žijou. A já jsem nemohla. Byla jsem ta divná. Ta, co nikam nechodí. Ta, co se s nikým nebaví.
Nejhorší bylo, že část mě mu věřila. Byla jsem zmatená. Opravdu je ten svět venku tak nebezpečný? Opravdu mě chce jen ochránit? Nebo je to jinak?
Ta jeho „ochranná“ výchova ve mně zanechala hluboké šrámy. Když jsem se v osmnácti konečně odstěhovala na vysokou, byla jsem naprosto nepřipravená na skutečný život. Neuměla jsem mluvit s lidmi, styděla jsem se. Vztahy s muži pro mě byly jedna velká neznámá. Bála jsem se projevit svůj názor, bála jsem se být sama sebou.
Trvalo mi roky, než jsem pochopila, že to, co mi otec dával, nebyla láska. Byl to strach. Jeho vlastní strach ze světa, který promítal do mě. Jeho láska nebyla křídly, která by mi pomohla létat. Byla to klec, která mě měla udržet v bezpečí. Ale bezpečí bez svobody je jen jiné slovo pro vězení.
Nedávno jsem se s ním o tom snažila mluvit. Snažila jsem se mu vysvětlit, jak moc mi jeho výchova ublížila. Nechápal to. „Ale vždyť jsem tě jen chránil,“ řekl mi s upřímným údivem v očích. „Chtěl jsem pro tebe jen to nejlepší.“
A já vím, že to tak myslel. Ale někdy ty nejlepší úmysly vedou k nejhorším výsledkům.
Dnes se učím žít. Učím se nosit džíny a nebát se. Učím se, že ne všichni muži „chtějí jen jedno“. A učím se odpouštět svému otci. Protože vím, že mi neubližoval ze zloby, ale ze strachu. A to je možná to nejsmutnější na celém mém příběhu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
