Článek
Když se řekne Foglar, každé z nás se vybaví dětství. Bobřík odvahy, ježek v kleci, dobrodružství ve Stínadlech. Představujeme si ho jako silného vedoucího, který si ví se vším rady. Jenže realita? Ta připomíná spíše smutný psychologický román než veselou klukovinu. „Jestřáb“, jak se mu přezdívalo, byl ve skutečnosti křehký, úzkostlivý a hluboce osamělý muž. Zatímco tisíce cizích dětí učil samostatnosti, sám se nedokázal odpoutat od jediné ženy svého života – své matky.
Láska, nebo vězení? Život ve stínu matky
Je to pro nás, moderní ženy, těžko pochopitelné. Představte si slavného, dospělého a finančně zajištěného muže, který i v padesáti, šedesáti letech bydlí v malém bytě s maminkou. A nešlo jen o bydlení. Paní Fischerová (matka se po smrti otce znovu nevdala, ale Foglarovi zůstalo jméno po otci) měla nad „Slávkem“ absolutní moc. Byla to ona, kdo mu chystal svačiny. Byla to ona, kdo rozhodoval, co se bude vařit. A byla to ona, kdo žárlivě střežil, aby se k jejímu synáčkovi nepřiblížila žádná jiná žena. Traduje se, že když si Jaroslav jednou přivedl domů dívku, matka ztropila takovou scénu, že už to víckrát nezkusil. Až do svých 73 let, kdy jeho maminka ve věku 102 let zemřela, byl Foglar v podstatě dítětem. Nikdy nepoznal manželský život, nikdy nepřebaloval vlastní dítě, nikdy neřešil partnerské hádky. Celý jeho svět byl rozdělen na dvě poloviny: oddíl s chlapci, kde byl Bohem, a domácnost, kde byl poslušným synem.
Z deníčku podivína: Každá koruna se počítá
Po smrti maminky v roce 1980 se Foglarův svět zhroutil. Najednou byl v bytě ticho a prázdno. A co víc – slavný spisovatel byl v praktickém životě naprosto ztracený. Neuměl si uvařit, neuměl prát. Z jeho deníků, které se později našly, mrazí. Psal si v nich úzkostlivé záznamy o každém nákupu. Evidoval každou utracenou korunu za rohlík nebo mléko. Byl posedlý zdravím, bál se nemocí a stáří. „Jsem tak sám. Nikdo mi nezavolá, nikdo nepřijde,“ stěžoval si do stránek deníku muž, kterého miloval celý národ. Je to krutý paradox. Rozdával radost statisícům, ale když večer zhasnul lampičku, zbyl mu jen strach a plyšový medvídek po mamince.
Šikana od komunistů a estébácké peklo
Aby toho nebylo málo, jeho citlivou duši drtil režim. Komunisté Foglara nenáviděli. Jeho skauting byl pro ně „buržoazní přežitek“. Chtěli po něm, aby své Rychlé šípy přepsal na pionýry. Hrdý Jestřáb odmítl. Následovala krutá odplata. Zákaz publikování. Knihy, které napsal, ležely v šuplíku. Estébáci ho sledovali, zvali na výslechy, snažili se ho zlomit. Pro člověka, který žil pro své čtenáře, to byla psychická smrt. Představte si, že máte dar, kterým můžete rozsvítit dětské oči, a někdo vám zalepí ústa. Dlouhá léta musel pracovat jako vychovatel v domově mládeže, zatímco jeho bestsellery se prodávaly jen na černém trhu za astronomické ceny. A on z toho neměl ani korunu.
Tajemství, o kterém se jen šušká
Samozřejmě se nemůžeme vyhnout otázce, která visí ve vzduchu. Proč se nikdy neoženil? Byl to jen vliv dominantní matky? Nebo v tom bylo něco víc? Mnoho lidí spekuluje o jeho orientaci. Foglar se celý život obklopoval dospívajícími chlapci, obdivoval jejich mládí, sílu, opálená těla. V jeho knihách hrají dívky druhé housle, nebo tam nejsou vůbec. Nicméně, ať už byla pravda jakákoliv, je nutné říct jedno: Jaroslav Foglar byl vždy absolutně morální. Nikdy se nedopustil ničeho nevhodného. Svou případnou jinakost (pokud tam byla) nejspíš hluboko potlačil a sublimoval ji do tvorby a výchovy. O to větší muselo být jeho vnitřní utrpení. Obětoval své osobní štěstí pro ideál.
Smutný konec v nemocnici
Závěr jeho života v devadesátých letech byl trpký. Ačkoliv se po revoluci dočkal slávy a jeho knihy znovu vycházely, on už si to nedokázal užít. Byl nemocný, paranoidní a obklopený lidmi, kteří to s ním ne vždy mysleli dobře. V nemocnici, kde trávil poslední měsíce (zemřel v roce 1999 v 91 letech), se prý střídali podivní „přátelé“, kteří ho nutili podepisovat různé smlouvy. Člověku se chce plakat, když si uvědomí, že autor Mirka Dušína, symbolu čistoty a dobra, umíral obklopen hyenami toužícími po jeho majetku.
Co nám po něm zbylo? Když dnes beru do ruky Záhadu hlavolamu, už ji nečtu stejně jako dřív. Za každou větou o přátelství a dobrodružství vidím smutného pána v tesilovém obleku, který sedí v kuchyni své maminky a sní o světě, kde vítězí dobro nad zlem. O světě, který si vysnil, protože ten skutečný na něj byl příliš zlý. A možná to je ten vzkaz pro nás. Neusuzujme o lidech jen podle jejich úspěchu. I za tím nejzářivějším úsměvem se může skrývat srdce, které pláče samotou. Jaroslav Foglar se obětoval pro naše děti. Nezaslouží si odsouzení za to, že byl „divný“. Zaslouží si náš dík a tichou vzpomínku. Máte doma ještě jeho knížky? A čtete je svým vnukům? Napište nám do komentářů, která byla vaše nejoblíbenější.
Zdroje
Zachariáš, J.: Stoletý hoch od Bobří řeky. Knižní biografie.
Český rozhlas Dvojka
Dotyk.cz:
