Článek
Byl to úplně normální pátek. Přespávačka u Báry na Jižňáku, pár dalších holek ze třídy, dvě krabice levného vína a pytlík brambůrků. Klasika. Abychom se nenudily, roztočily jsme flašku. Úkoly byly nejdřív nevinné, pak se to trochu stupňovalo, ale pořád to byla hlavně sranda.
Seděla jsem vedle Bářinýho bráchy, Adama. Je mu osmnáct, kouká na nás trochu svrchu, ale celou dobu se usmíval pod vousy. Pak hrdlo lahve ukázalo na mě. Jedna holka vykřikla: „Polib Adama!“
Bára okamžitě zasáhla. „Hele, to ne. Dejte jí něco jinýho, tohle je blbý.“ A holka poslechla, hned vymyslela jiný úkol, něco s panákem kofoly s rumem. Jenže já jsem se dívala na Adama. On nic neřekl. Jen se smál. Díval se na mě a smál se. V hlavě mi to šrotovalo. Ten smích přece něco znamená, ne? Je to jasný signál. Je v pohodě, chce to.
Tak jsem to udělala. Ignorovala jsem ten nový úkol a naklonila se k němu. Políbila jsem ho. Nebylo to nic vášnivého, jen takový letmý polibek. Čekala jsem, že se bude smát dál, že to bude naše malé tajemství, vtipný moment večera.
Jenže on se přestal smát. Odstrčil mě a s naprosto zhnuseným výrazem si otřel pusu. „Jsi normální? Co to kurva děláš?“ vyjel na mě. V tu chvíli se mi v břiše všechno stáhlo. Ponížení. Horkost mi stoupala do tváří.
„Co je? Proč se tváříš tak otráveně?“ bránila jsem se. „Vždyť ses smál!“ Z očí mi skoro vyhrkly slzy, ale ne ze studu, ale ze vzteku. „Nejsem žádná obluda, aby ses takhle tvářil!“
Adam beze slova vstal a prásknul dveřmi do svého pokoje. A pak se to peklo spustilo naplno. Bára na mě začala křičet, že jsem nemožná, že jsem překročila všechny meze a že jsem to udělala, i když řekla, ať to nedělám.
Ostatní holky mlčely. Jen seděly a koukaly do země. Jsem si jistá, že byly na mé straně, ale bály se Báry. Kdo by se nebál?
Vyvrcholilo to tím, že mi Bára hodila bundu a batoh a doslova mě vystrčila ze dveří. „Vypadni z mýho bytu. Hned.“ Zámek cvaknul a já zůstala stát sama na chodbě, kde to páchlo starým linem a zelím od sousedů.
Pořád tomu nerozumím. Ten kluk se smál. Dospělý chlap, který se směje, když holka dostane úkol ho políbit – co jiného si z toho má člověk vzít? On mě do té situace dostal a já jsem teď ta špatná. Já jsem ta, která byla vyhozena na ulici.
Stalo se vám někdy, že jste naprosto špatně odhadli situaci? Nebo si myslíte, že Nikola je v právu? Pošlete mi svůj pohled nebo vlastní příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Třeba vyberu právě ten váš.
