Článek
Můj táta, kterému tehdy bylo šestnáct, mě vychoval úplně sám. A pak, před rokem, se ozvala ona. Jitka. Žena, jejíž jméno mám v rodném listě. Zrovna porodila mého nevlastního bratra a spustila na mě dlouhý monolog o tom, jak se „konečně cítí jako matka, když porodila syna“ a jak „tehdy se mnou prostě necítila to spojení“, ale teď je připravená být zase moje máma. Dámo, ani náhodou. Zmizíš na devatenáct let a čekáš, že tě přijmu jako „mámu“? V žádném případě.
Jenže můj táta chtěl, abych jí dala šanci. Prý byla „mladá a hloupá“ a on nechtěl, abych toho později litovala. A já nesnáším, když je ve mně táta zklamaný, takže jsem souhlasila. Hrála jsem tu hru. Ale nikam to nevedlo. Všechny naše rozhovory byly jen o ní, o jejím životě, jejím manželovi a jejím novorozenci. Na můj život se nikdy nezeptala.
Všechno se začalo hroutit v den tátových narozenin. Dala jsem na Instagram příspěvek plný našich roztomilých fotek a napsala jsem mu, jak moc pro mě znamená. Jitka příspěvek „lajkla“, ale přidala komentář: „Hahaha, taky tě měl tlačit ven. Sklízel jenom to dobrý.“ Nechtěla jsem dělat drama, tak jsem to nechala být. Pak, v únoru, měla narozeniny ona. Nic jsem na sítě nedávala. Jen jsem jí poslala zprávu přes WhatsApp, že jí přeju všechno nejlepší.
Druhý den se mě zeptala, proč jsem jí taky neudělala příspěvek jako tátovi. Zase jsem se nechtěla hádat, tak jsem zalhala, že jsem byla zaneprázdněná. Nechala to být. Pár měsíců jsme se bavily o „normálních“ věcech – o politice, o rostoucích cenách nájmů v Praze. A pak to přišlo. Z ničeho nic se mě zeptala, proč jí říkám jménem a ne „mami“, když už se přece známe dost dlouho na to, abychom si byly blízké.
Upřímně jsem jí řekla, že se na to necítím. A ona se strašně naštvala. „Takže ten rok snahy, co jsem do toho vložila, pro tebe nic neznamená?“ spustila. Pokračovala o tom, jak moc ji ranilo, že táta dostal příspěvek k narozeninám a ona jen zprávu a že si „myslela, že jsme si bližší.“
V tu chvíli jsem jí ten telefon prostě položila. Jsem tak naštvaná. Rok „snahy“ a ty chceš, abych ti říkala matko? Zmizela jsi na prvních devatenáct let mého života! Nemám s tebou jedinou vzpomínku, jedinou společnou fotku – TY NEJSI MOJE MATKA! Co se mě týče, mám jen jednoho rodiče a ty to nejsi!
Máte i vy složitý vztah s rodičem, který se vám po letech vrátil do života? Nebo se potýkáte s nerealistickými očekáváními? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy pomůže vědět, že v tom nejste sami.
