Článek
Většinou se pozdravíme, ale to je všechno. Každý si žije svůj život za svými zavřenými dveřmi. Byla jsem na to zvyklá a vlastně mi to i vyhovovalo. Až do chvíle, kdy mi začal kapat kohoutek.
Začalo to nevinně. Jedna kapka za pár vteřin. Ale postupně se z toho stal ten nejotravnější zvuk na světě. Kap. Kap. Kap. Pravidelný, neúprosný rytmus, který mě pronásledoval po celém bytě. V noci, když bylo ticho, byl ten zvuk nesnesitelný. Připadala jsem si jako v hororu od Edgara Allana Poea.
Nejsem technický typ. Moje snahy o opravu skončily katastrofou. Podívala jsem se na několik videí na internetu, koupila si v železářství hasák a pokusila jsem se kohoutek utáhnout. Výsledek? Poškrábaný dřez, naražený palec a kohoutek, který kapal ještě víc než předtím. Chtěla jsem zavolat instalatéra, ale představa, že si musím brát volno v práci, a hlavně ta cena, kterou si za desetiminutovou opravu naúčtuje, mě děsila. A tak jsem to odkládala a dál trpěla.
Asi před měsícem se do bytu vedle mě nastěhoval nový soused. Potkali jsme se jen párkrát na chodbě. Vypadal sympaticky, asi v mém věku, ale prohodili jsme jen obligátní „dobrý den“.
Jednoho rána, po další probdělé noci plné kapání, jsem byla na pokraji zoufalství. Když jsem odcházela do práce, on zrovna vycházel taky. Stáli jsme spolu u výtahu. A já jsem v náhlém záchvatu odvahy a zoufalství udělala něco, co jsem nikdy předtím neudělala. Oslovila jsem ho.
„Promiňte, že vás obtěžuju,“ začala jsem nervózně. „My se vlastně neznáme, jsem vaše sousedka, Anna. Já vím, že je to asi troufalé, ale vy se zdáte takový praktický… mně už týden příšerně kape kohoutek a já si s tím vůbec nevím rady.“ Čekala jsem cokoliv. Že se omluví, že spěchá. Že mi doporučí nějakého instalatéra.
Ale on se na mě jen usmál. „To je v pohodě, já jsem Pavel,“ řekl. „A jasně, žádný problém. Jestli máte chvilku teď, tak se na to klidně hned podívám.“ Byla jsem v naprostém šoku. Ta jeho okamžitá, samozřejmá ochota mě úplně odzbrojila.
Vrátili jsme se ke mně do bytu. Cítila jsem se trochu trapně, že si pouštím do bytu skoro cizího člověka, ale moje zoufalství bylo větší. Pavel si odložil tašku, vyndal z ní malou brašnu s nářadím a pustil se do práce. Během minuty zjistil, v čem je problém. Staré, opotřebované těsnění.
„Počkejte chvilku,“ řekl a odběhl k sobě do bytu. Za okamžik byl zpátky s malou krabičkou plnou různých těsnění. Našel to správné, vyměnil ho, všechno pečlivě utáhl a otřel. A pak otočil kohoutkem. A pak ho zavřel. A nastalo ticho. To nejkrásnější, nejúžasnější ticho, jaké jsem za poslední týden slyšela.
Byla jsem tak vděčná, že jsem nevěděla, co říct. Nabízela jsem mu peníze, kávu, snídani. Ale on všechno s úsměvem odmítl. „To je přece samozřejmost, jsme sousedi,“ řekl. „To je to nejmenší, co můžu udělat. Kdybyste zase něco potřebovala, klidně zaklepejte.“ A pak odešel.
Zůstala jsem stát sama ve své tiché kuchyni a byla jsem dojatá. Nebylo to jen o tom opraveném kohoutku. Bylo to o té nečekané lidské laskavosti. V tom našem anonymním paneláku, kde se lidé sotva pozdraví, se najednou objevil někdo, kdo byl bez váhání ochotný pomoci cizímu člověku. Někdo, pro koho slovo „soused“ ještě mělo nějaký význam.
Ten den se pro mě něco změnilo. Už se necítím ve svém domě tak sama. Vím, že za dveřmi vedle nebydlí jen anonymní postava, ale Pavel, ten milý soused, co mi opravil kohoutek. Je to malá věc, ale vrátila mi víru v lidi a v to, že i ve velkém městě může existovat malá, lidská sounáležitost. A to je mnohem cennější než všechny peníze, které bych zaplatila instalatérovi.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
