Článek
Je mi sedmadvacet a na jaře se vdávám. Můj snoubenec Petr (35) má z předchozího manželství dvě úžasné děti – Honzíka (10) a Aničku (6). Můj starší bratr Tomáš a jeho žena Lenka (oba jsou po třicítce) se roky snažili o miminko. Bylo to fakt trápení, Lenka má nějaké zdravotní problémy, doktoři jí dokonce řekli, že přirozeně neotěhotní. Nakonec se to ale po letech pokusů, několika potratech a spoustě slz podařilo a před rokem a půl se jim narodila Eliška.
Od té doby je Eliška středobodem vesmíru na KAŽDÉ rodinné akci. Narozeniny, svatby, obyčejné nedělní obědy, prostě všude. Nechápejte mě špatně, svou neteř miluju, je kouzelná, ale čeho je moc, toho je příliš. Lenka neustále dokola omílá, jak dlouho se snažili, jaké měli komplikace, kolikrát potratila… Někdy zachází až do přílišných detailů. Hodně lidí z rodiny už si taky všimlo, že je to trochu přehnané, ale nikdo nic neřekne nahlas, aby nebyl za toho špatného.
No a minulý víkend za mnou brácha s Lenkou přišli s tím, jestli by Eliška nemohla jít na naší svatbě za družičku. Jenže my už družičku máme. Když jsme před rokem dětem oznámili, že se budeme brát, šestiletá Anička se hned zeptala, jestli by mohla být družička, že si to vždycky přála. Samozřejmě jsme jí to slíbili. Honzík půjde Petrovi za svědka, nebo spíš takového malého mládence.
Takže jsem Lence vysvětlila, že družičkou bude Anička, že už jí to rok slibujeme. Lenka se hned zeptala, jestli by Anička nemohla nést Elišku v náručí? Řekla jsem jí, že si nemyslím, že by to pro šestiletou holku bylo pohodlné a bezpečné. Pak se zeptala, proč tu roli nemůžu dát Elišce a ona sama by ji nesla uličkou? Řekla jsem prostě ne, protože jsem to už slíbila Aničce.
A pak to začalo. Lenka spustila, že moje neochota zapojit Elišku je odporná. Že bych ji měla nějak „uctít“, když vím, jak dlouho a těžce se o ni snažili. V tu chvíli už mi trochu ujely nervy a vyjela jsem na ni: „Uctít ji jak? Vždyť jí v době svatby budou teprve dva roky! Celá rodina už zná váš příběh nazpaměť, každý ví, jak těžké to bylo. Co víc ode mě čekáš, že pro ni udělám?“
Lenka se rozbrečela, že je jasné, že svou jedinou neteř nemiluju a že jsem ji „zklamala“. Řekla jsem jí, že Elišku samozřejmě miluju a že bude na svatbě, na fotkách a všude, ale že prostě nezklamu Aničku tím, že jí vezmu roli, na kterou se těší, jen abych ji dala neteři, která si to stejně nebude pamatovat.
No a výsledek? Lenka s bráchou jsou na mě naštvaní na smrt, roznášejí po rodině, že Elišku nemám ráda. Moje máma se snažila být neutrální, ale nakonec taky řekla, že by Anička určitě pochopila, kdybych jí vysvětlila, že tu roli musím dát Elišce. Já si ale stojím za svým a Petr je rád, že jsem jeho dceru nenechala na holičkách. Jsem fakt já ta špatná, že jsem nedovolila neteři být družičkou?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
