Článek
Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil. Teda kromě kluků, co u toho tenkrát byli. I po těch letech to nosím v sobě jako kus šutru. Bylo mi dvacet, studoval jsem na VUT v Brně a život byl jedna velká pařba. Zrovna jsme chystali další akci na bytě a došlo pití. Samozřejmě jsem se nabídl, že skočím do Tesca, které mělo otevřeno nonstop.
Vzal jsem si svoji starou Felicii a jel ulicí, kterou jsem znal jako svoje boty. Byla tma, ale svítily pouliční lampy. Pamatuju si, jak jsem na vteřinu sklonil hlavu k rádiu, abych přeladil stanici. Jenom na blbou vteřinu. Když jsem zvedl oči, stál tam. Přímo přede mnou.
Nestihl jsem nic. Vůbec nic. Ani šlápnout na brzdu. Jen si pamatuju tu dunivou ránu, jak jeho tělo narazilo na kapotu a pak s žuchnutím zmizelo z mého zorného pole. Zařval jsem. Dupnul jsem na brzdu tak, že se auto smýklo do strany. V hlavě mi problesklo jediné: Ujeď. Prostě zmiz. Ale nešlo to. Vypnul jsem motor, vyletěl z auta a běžel k němu.
Ležel na silnici a z nosu a pusy mu crčela krev. V tu chvíli se rozletěly dveře z restaurace na rohu a vyběhla z nich celá jeho rodina. Křičeli a plakali. Nějací dva chlapi se ho snažili probrat a volali stopadesátpětku. Já jsem jen stál a jako zaseknutá deska opakoval: „Já ho neviděl, já ho fakt neviděl…“
Seděl jsem na obrubníku naproti nim a poslouchal ten srdceryvný nářek, zatímco jsme čekali na sanitku. Brečel jsem tak, jako nikdy v životě. To nejhorší ale mělo teprve přijít. Záchranáři ho nakládali do vozu, když ke mně přišla. Jeho žena. Vdova. Sedla si vedle mě na ten studený beton, položila mi ruku na rameno a tichým hlasem řekla: „Byla jsem za něj vdaná skoro padesát let. Prožili jsme hezký život.“ Pak mě objala a dodala: „Odpouštím vám.“
Po všech výsleších a protokolech to policie uzavřela jako nehodu. Nebyl jsem obviněný. Jeden z kluků mě vyzvedl na stanici. Tím to ale neskončilo, tím to všechno začalo. Vyhodili mě z výšky, protože jsem přestal chodit na přednášky. Pil jsem první ligu, od rána do večera. Nedokázal jsem si udržet žádnou brigádu a nakonec jsem se musel s ostudou vrátit k našim. Jednou jsem se dokonce pokusil spolykat celý plato prášků na spaní.
Dostat se z toho dna trvalo skoro deset let. Bylo to peklo plné terapií a pocitů, že si nezasloužím dýchat. Ale pomalu, pomaloučku, jsem se začal dávat dohromady. Našel jsem si práci, začal zase chodit mezi lidi. Teď, po takové době, si konečně troufnu dodělat si školu. Jizva na duši zůstane napořád, ale snad už konečně vidím světlo na konci tunelu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
