Článek
Bylo mi šestnáct a svět se točil jen kolem dvou věcí: holek a snu o nabušeném herním počítači, na který naši neměli ani pomyšlení. Práce ve stánku s paní Věrou, místní legendou a duší klubu, byla fajn. Vonělo to tam hořčicí a smaženou cibulkou a já měl pocit, že jsem konečně dospělý. A pak to přišlo. Během jednoho zápasu s týmem z druhého konce okresu ke mně přišel zpocený obránce hostů a chtěl párek a velkou malinovku. Ceník znal samozřejmě každý místní, ale on ne.
„Padesát pět,“ řekl jsem bez mrknutí oka, i když to mělo být o deset míň. Ten kluk mi beze slova podal stovku a já mu vrátil přesně. Ta desetikoruna, co jsem si strčil do kapsy kalhot, pálila jako čert. Cítil jsem se provinile, ale zároveň neuvěřitelně chytře.
Z jedné desetikoruny se stal systém. Místní štamgasti měli samozřejmě ceny správné a paní Věra, která mi absolutně důvěřovala a občas mě nechávala ve stánku samotného, neměla nejmenší tušení. Ale jakmile dorazil někdo „cizí“ – fanoušek hostů, náhodný kolemjdoucí – automaticky jsem připočítával pět až deset korun ke každé položce. Párek za pětačtyřicet, Kofola za třicet… Šlo to jako po másle. Nikdo si nikdy nestěžoval. Proč by taky, kvůli pár drobným?
Za ty tři roky, co jsem tam o víkendech a prázdninách prodával, jsem si takhle bokem vydělal skoro padesát tisíc. Po maturitě jsem si za ně koupil to svoje „herní dělo“. Byl jsem na sebe pyšný. Dokázal jsem si splnit sen, i když trochu pokoutně.
Dnes je mi třicet a ten počítač je dávno v křemíkovém nebi. Ale pokaždé, když jdu kolem toho hřiště, sevře se mi žaludek. Před pár lety jsem tam potkal paní Věru. Už v důchodu, šedivá, ale pořád se stejným úsměvem. Pochválila mě, jaký jsem byl šikovný a spolehlivý kluk. V tu chvíli mi bylo tak strašně stydno, že bych se nejradši propadl do země. Nešlo o ty peníze. Šlo o její důvěru, kterou jsem tak lacině zradil. Ten pocit špíny ze mě nikdy úplně nezmizel.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.