Článek
S přítelkyní Lindou jsme většinou na stejné vlně. Je velmi zapálená pro sociální témata, a i když je někdy trochu radikální, v drtivé většině případů s ní souhlasím. Včera ale překročila hranici, ze které se mi dělá fyzicky zle.
Projížděla zprávy na internetu a narazila na článek o domácím násilí, kde se psalo, že pachateli jsou téměř výhradně muži. Viděl jsem, jak se v ní vaří krev. Pak se na mě podívala a s naprostou vážností v hlase pronesla: „Chlapi jsou jenom zpackaný potraty. Kdyby se rodily jenom ženský, takové problémy bychom neměly.“
Ta věta mě zasáhla jako rána pěstí. Okamžitě jsem se ohradil, že tohle je prostě moc. A strhla se hádka.
Bránila se tím, že to přece jasně nemyslela na všechny muže a už vůbec ne na mě. Prý jsem zbytečně přecitlivělý a nechápu nadsázku, kterou člověk používá, když je frustrovaný ze stavu světa.
Jenže pro mě to nebyla nadsázka. Ta slova se mi zařezávají pod kůži a bolí o to víc, že Linda ví o mém trápení.
Už dříve jsem se jí svěřil s tím, že jsem měl v minulosti velké problémy se svou genderovou identitou. Byly časy, kdy jsem si přál, abych se nenarodil jako kluk. Bylo to pro mě nesmírně těžké období a ona byla jediný člověk, kterému jsem se s tím dokázal plně svěřit. Byla moje opora.
A teď, od ní, od člověka, který zná mou největší zranitelnost, slyším, že muži jsou v podstatě chyba v systému. Že jsou nechtění. Že jsou zpackaní.
Hádka po dni utichla. Teď se mi snaží omlouvat, nosí mi kafe a říká, jak ji to mrzí. Ale já vidím, že ji mrzí hlavně to, že jsem se naštval. Její první reakce nebyla lítost nad tím, co řekla, ale útok na mě, že jsem se vůbec opovážil urazit.
Nevím, co mám dělat. Nedokážu ta slova dostat z hlavy. Pokaždé, když se na sebe podívám do zrcadla, slyším její hlas. „Zpackaný potrat.“
Cítím se znechuceně sám sebou, svým tělem. Logicky vím, že to byla frustrace, hyperbola. Ale emočně jsem na kusy.
Osoba, které jsem věřil nejvíc na světě, vzala moji největší nejistotu a hodila mi ji do obličeje jako zbraň v hádce o politice.
A já nevím, jestli tohle dokážu někdy odpustit.
Řekl váš partner někdy něco, co zasáhlo vaše nejcitlivější místo a otřáslo vaší důvěrou? Jak se vyrovnáváte se slovy, která nelze vzít zpět? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
