Článek
Před pár týdny jsem se probudil a čekalo na mě milé překvapení. Můj spolubydlící Filip, který normálně skoro nevaří, mi udělal omeletu a přinesl mi ji až ke stolu. Měl jsem upřímnou radost, že si dal tu práci.
Jenže pak jsem si kousl.
Byla to studená omeleta. Uvnitř byl křenový ementál, kyselé rozinky a sušené švestky. Bylo to… znepokojivě odporné. Nedokázal jsem spolknout ani jedno sousto. Bylo to jako jíst sladkokyselý, mléčný zločin proti lidskosti. Opatrně jsem to vyhodil, když se nedíval.
Později se mě přišel zeptat, jaké to bylo. Byl jsem zrovna zabraný do práce a nechtěl jsem mu kazit radost, tak jsem jen prohodil, že si moc vážím toho, že pro mě uvařil.
Myslel jsem si, že tím to hasne. Filip skoro nikdy nevaří, takže jsem předpokládal, že to byla jednorázová akce a nebudu muset řešit chuť té hrůzy.
Omyl.
Moje vágní, ale pozitivně znějící zpětná vazba ho inspirovala. Probudil se v něm kulinářský experimentátor. Začal zkoušet nejrůznější bizarní kombinace chutí.
Dnes ráno, v neděli 3. srpna, jsem se probudil a na stole na mě čekala česneková omeleta se sýrem a sušenými brusinkami. Byla ještě horší než ta první.
Mám pocit, že už jsem v tom příliš hluboko. Nemám to srdce mu říct, že jeho jídlo je nepoživatelné. Zvlášť když teď vím to nejhorší tajemství: já vlastně ani nemám rád omelety. Nejradši mám úplně obyčejná míchaná vajíčka.
Tohle jsem si myslel dnes ráno, když jsem zíral na tu brusinkovou hrůzu. Ale po vlně solidarity a dobrých rad na internetu jsem se konečně odhodlal.
Večer jsme si sedli a já jsem mu to řekl. Opatrně, s úctou k jeho snaze. Vysvětlil jsem mu, že si nesmírně vážím jeho gesta, ale že moje chuťové buňky jsou bohužel naprosto nudné a konzervativní. A že nejvíc na světě miluju prostá míchaná vajíčka.
Filip se chvíli tvářil překvapeně, ale pak se začal smát. Prý mu to měl říct hned.
Druhý den ráno na mě na stole čekalo jedno dokonale připravené, obyčejné míchané vajíčko. A já jsem na oplátku večer udělal pro nás oba tacos.
Takže konec dobrý, všechno dobré. A ponaučení? Upřímnost je někdy ta nejlepší přísada.
Museli jste taky někdy jíst něco naprosto otřesného jen ze zdvořilosti? Napište mi o svých kulinářských nočních můrách na pribehy.kral@seznam.cz. Ať víme, že v tom nejsme sami!
