Článek
Čert není jen zvíře, je to člen rodiny. Mám ho tři roky, od kotěte. Je to typický bytový kocour – trochu rozmazlený, zvyklý na svůj klid a bezpečí. Venkovního světa se panicky bojí. S mou přítelkyní Klárou jsme spolu dva roky a před pár týdny se ke mně nastěhovala. Od začátku bylo jasné, že Čerta zrovna nemiluje.
Její otrávené pohledy, když se jí otřel o nohu, nebo neustálé odstrkování, když si chtěl lehnout na gauč, jsem přisuzoval tomu, že si na sebe prostě musí zvyknout. Neřešil jsem to. Myslel jsem, že to není velký problém. Jak strašně jsem se pletl.
Včera jsem přišel domů z práce a něco bylo špatně. Ten tichý, prázdný byt. Čert mě vždycky vítá u dveří. Vždycky. Prohledal jsem každý kout, každou skříň, volal jsem jeho jméno, ale nikde nebyl. Začínala mě ovládat panika.
Hodiny utíkaly a já byl nemocný strachy. Co když se nějak dostal ven? Vždyť se bojí i otevřených dveří na balkon. A pak mi zavolal kamarád. „Hele, nenašel jsem náhodou tvýho kocoura o dvě ulice dál? Je celej vyděšenej, schovává se pod autem.“ Spadl mi obrovský kámen ze srdce, který okamžitě nahradila otázka: Jak?
Když jsem přinesl třesoucího se Čerta domů, podíval jsem se na Kláru a bez okolků se zeptal. „Jak se můj kocour, který nikdy neopustil byt, ocitl tak daleko od domu?“ Chvíli mlčela, dívala se do země, a pak to z ní vylezlo. Tichým, skoro neslyšným hlasem přiznala: „Vyhodila jsem ho.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ta klidná, tichá věta byla jako rána pěstí. Moje přítelkyně, žena, se kterou jsem plánoval budoucnost, vzala bezbranné zvíře, které mi věří, a prostě ho vyhodila na ulici napospas autům, psům a cizím lidem.
Z klidného zoufalství se stala ledová zuřivost. „Když sis myslela, že máš právo vyhodit z mého bytu mého kocoura, tak já mám teď právo vyhodit tebe,“ řekl jsem jí naprosto klidně. „Do konce měsíce jsi pryč.“
Začala plakat. Že prý nemá kam jít, že skončí na ulici. Ale já jsem necítil nic. Žádný soucit. Jen prázdnotu a odpor. „Je mi to jedno,“ odpověděl jsem. „Měl sis to rozmyslet, než jsi vyhodila živého tvora, který ti nic neudělal.“
Teď mi volají kamarádi a říkají, že jsem přehnaně tvrdý. Že je to přece jen kočka a že bych jí měl dát druhou šanci. Ale oni to nechápou. Čert mohl umřít. A já nemůžu žít s někým, kdo je schopen takové krutosti a zákeřnosti. Nechci se každý den strachovat, co dalšího mu provede. Tohle nebyl omyl. To byla zrada.
Byla Ondřejova reakce přehnaná, nebo naprosto oprávněná? A může vztah přežít takovou zradu vůči domácímu mazlíčkovi? Napište mi svůj názor, nebo podobný příběh, na pribehy.kral@seznam.cz.
