Článek
Před pár měsíci se mi splnil sen. Dvě čárky na těhotenském testu. Budu táta! S Janou jsme se těšili, plánovali, snili o tom, jaký bude náš život ve třech. Byl jsem připravený na všechno – na probdělé noci, na přebalování, na první krůčky. Aspoň jsem si to myslel.
Pak přišel první velký ultrazvuk a screening. Doktorova tvář byla vážná. „Je tu vysoké riziko Downova syndromu,“ řekl a doporučil nám odběr plodové vody.
Prošli jsme si tím. Týdny čekání v agónii a strachu. A pak přišel telefonát, který všechno změnil. Diagnóza se potvrdila. Naše dítě bude mít Downův syndrom.
Moje první reakce byla jasná a pro někoho možná krutá. Chci, aby šla na potrat. Musím zdůraznit, že tím nijak neodsuzuji lidi s Downovým syndromem nebo jejich rodiče. Jen vím, naprosto upřímně a bez obalu, že já na to nejsem připravený. Nejsem ten typ člověka, který by dokázal věnovat celý svůj život péči o postižené dítě. Nemám na to sílu ani povahu.
Jenže Jana to vidí jinak. Potrat odmítá. Je to její tělo, její rozhodnutí, a to já plně respektuji. Nemůžu ji k ničemu nutit.
Ale stejně jako má ona právo rozhodnout o svém těle, mám i já právo rozhodnout o svém životě.
A já vím, že v tomhle životě pokračovat nechci. Zvažuji, že náš vztah ukončím. Samozřejmě bych plnil svou zákonnou povinnost a platil alimenty, na to mám dost slušnosti. Ale tím by to pro mě skončilo. Pokračoval bych dál ve svém životě, sám.
Vím, že teď zním jako bezcitný parchant. Ale výchova dítěte s Downovým syndromem je nesmírně odlišná od toho, na co jsem se připravoval. Znamená to úplně jiné povinnosti, jinou budoucnost, jiný životní styl. A já vím, že bych to nezvládl a byl bych nešťastný. A nešťastný otec není dobrý otec.
Můj největší problém teď je, jak jí to říct. Musím jí to oznámit co nejdříve, aby měla všechny informace pro své vlastní rozhodnutí. Možná, když bude vědět, že na to bude sama, své rozhodnutí ohledně potratu přehodnotí.
Nechci s ní manipulovat, ale zároveň chci být upřímný. Opravdu mi na ní záleží a chci jí to sdělit tím nejlepším možným způsobem, i když vím, že jí to zlomí srdce.
Jaká slova mám zvolit? Jak se dá říct „miluju tě, ale odcházím, protože naše dítě nebude zdravé“? Jak se dá opustit těhotná žena, aniž byste vypadali jako největší zrůda na planetě?
Stojím před nejtěžším rozhovorem svého života. A každá minuta ticha před ním je jako další závaží na mé duši.
Stojíte před životním rozhodnutím, které je pro ostatní nepochopitelné? Když se ocitnete na křižovatce, kde každá cesta znamená bolest, někdy pomůže jen promluvit. Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz.
