Článek
Odehrálo se to v osmém patře naší kancelářské budovy, na pánských záchodech. V klidu si tam sedím na míse, však mě za to platí, a projíždím na mobilu zprávy. Práci jsem měl hotovou a chystal jsem se na finální papírování, ale říkal jsem si, že to ještě chvíli protáhnu. A v tu chvíli jsem ucítil, jak mi něco skočilo na rodinné klenoty.
Něco, co jsem nikdy v životě nechtěl zažít. A už vůbec ne o tom mluvit na internetu.
Zaječel jsem. Ne jako barbar. Ne jako viking. Zaječel jsem jako Marion Craneová v té sprše u Hitchcocka.
Z mísy vylezl obrovský, chlupatý pokoutník a skočil mi přímo na mé nízko visící ovoce.
V panice jsem se po něm ohnal, čímž jsem si vrazil nehoráznou facku do vlastních varlat a v bolesti se zhroutil.
Dobrá zpráva: pavouk byl mrtvý.
Špatná zpráva: můj jekot sirény nezůstal bez odezvy.
Někdo vešel do umývárny a zaklepal na dveře mé kabinky. „Kámo, jsi v pohodě? Nespadl jsi? Mám zavolat záchranku?“
„NE. JSEM. V. POHODĚ. VŠECHNO. DOBRÝ. JEN. JSEM. UKLOUZL. ZÁCHRANKU. NEVOLEJTE. MŮŽETE. JÍT.“
Spláchl jsem toho nejmenšího sexuálního predátora na světě, abych si zachoval aspoň zbytek vnitřní hrdosti, umyl si ruce a vydal se na velmi, VELMI dlouhou cestu zpátky ke svému stolu.
Stůl mého šéfa Milana není od záchodů daleko. Samozřejmě si mě hned odchytil.
„Co se tam stalo? Jsou všichni v pořádku?“ zeptal se.
„Jo… všichni… jsou… v pohodě.“
A pak jsem udělal nejhloupější rozhodnutí svého života a vysvětlil jsem mu, co se stalo. A ten drzoun se začal smát. Smál se tak, že si musel sednout, aby se nezhroutil. Ten jeho smích zněl jako kříženec hyeny a startující sekačky.
Jeho řehot samozřejmě přilákal pozornost zbytku mého týmu. Všichni chtěli vědět, co je na tom tak vtipného.
Šéf ze sebe přes slzy smíchu vysoukal: „AŤ… AŤ JIM TO… ŘEKEN…“
A protože jsem neuvěřitelně náchylný k tlaku okolí, řekl jsem jim to. Jako totální HLUPÁK.
Přeskočím tu část se smíchem, protože trvala něco, co se zdálo jako věčnost.
Vrátím se z oběda a šéf s dalšími dvěma kolegy ke mně přijdou, zrovna když si sedám ke stolu. Milan v ruce drží nějaký papír.
„Hele, Ondro. Musíme si o něčem promluvit,“ začne smrtelně vážně. „Vzal jsem s sebou kluky jako podporu, protože tohle zjevně není snadné téma.“
Jsem zmatený.
„Mám tady prázdný formulář z HR. Budeš ho muset vyplnit. Svěřil jsi se mi, že jsi byl na pracovišti sexuálně obtěžován, a je mou povinností zajistit, aby byl ‚ZÁCHODNÍK‘ pohnán ke spravedlnosti. Tady do kolonky, kde se píše ‚kterou rukou vás napadl‘, napiš prostě x8. Chápeme, že je to pro tebe traumatický zážitek, a chci, abys věděl, že všechny naše zdroje jsou ti k dispozici.“
Asi budu muset předstírat vlastní smrt a odstěhovat se do Argentiny.
Zažili jste v práci trapas takového kalibru, že jste zvažovali změnu identity? Svěřte se mi na pribehy.kral@seznam.cz. Anonymní sdílení ponížení je prý prvním krokem k uzdravení.
