Článek
Jsem v trochu zvláštní situaci a nevím, jestli si z komára nedělám velblouda. Ale rád bych znal názor ostatních.
Je mi třicet dva, pracuji jako senior manažer v IT firmě v Praze a můj plat je, řekněme, vysoce nadprůměrný. Díky tomu si žiju pohodlný život. I když jsem měl na začátku kariéry nějaké dluhy, teď jsem finančně naprosto v klidu. Rád si připlatím za dobrou večeři nebo hezký dárek a nemusím řešit každou korunu.
Moje přítelkyně Bára pracuje v neziskové organizaci a vydělává zhruba sedminu toho co já. Je skvělá v tom, co dělá, ale také je zvyklá šetřit. Není lakomá – ráda si zaplatí za výlet nebo jídlo venku – ale má pečlivý rozpočet a sleduje každou utracenou stokorunu.
Jsme spolu asi čtyři měsíce a je to skvělé. Opravdu si rozumíme a já s ní nesmírně rád trávím čas. Problém, pokud se to tak dá nazvat, je v tom, že si myslím, že je jí můj příjem nepříjemný.
Kdykoliv jdeme na rande, trvám na tom, že všechno zaplatím. Pro mě to dává perfektní smysl. Peníze, které utratím za náš společný večer, jsou pro mě kapkou v moři, zatímco pro ni by se to rychle nasčítalo.
Ona se ale často brání. Trvá na tom, že si účet rozdělíme, nebo když zaplatím já, snaží se příště pozvat ona mě. Několikrát jsem jí řekl, že mě opravdu těší ji pozvat. Že mě dělá šťastným, když s ní můžu trávit čas, a proto mi nevadí utratit pár tisíc měsíčně za večeře, drinky nebo kino.
Její odpověď je ale vždy stejná. „Dokážu si za sebe zaplatit sama,“ nebo „Nepotřebuju, aby se o mě někdo staral.“
Nedávno se jí stala nepříjemná věc. Měla letět za kamarádkou do Barcelony, ale zmeškala let. Letenka za sedm tisíc byla nevratná a ona z toho byla pochopitelně špatná. Když si mi na to stěžovala, okamžitě jsem jí nabídl, že jí těch sedm tisíc dám, aby ji ta ztráta tolik nemrzela.
Střelila po mně pohledem a odmítla. Prý si jen potřebovala postěžovat a ulevit si.
Vím, že to v celkovém kontextu není žádný velký problém. Jen mi přijde trochu pošetilé, aby za mě utrácela peníze, když já vydělám za měsíc víc než ona za půl roku. A jak říkám, dělám to rád. Rád jí dopřávám hezké věci.
Nechci, aby se cítila nekomfortně nebo jako by mi něco dlužila. Zároveň ale chci být velkorysý a starat se o ni způsobem, který je pro mě přirozený a snadný.
Jak z tohohle ven? Jak najít rovnováhu mezi mou touhou být gentleman a její potřebou být naprosto nezávislá? Nechci ji ztratit kvůli takové hlouposti, jako jsou peníze.
Řešili jste někdy ve vztahu velké finanční rozdíly? Jak se vám podařilo najít rovnováhu mezi velkorysostí a respektem k nezávislosti toho druhého? Podělte se o své zkušenosti na pribehy.kral@seznam.cz.
