Článek
Byl to úplně běžný výjev. Malý kluk, mohl mít tak pět let, zakopl na cestičce a odřel si koleno. Rozplakal se, jako každé dítě na světě. Jeho máma k němu hned přiběhla, klekla si, objala ho a s nekonečnou trpělivostí mu foukala na bolístku a říkala, že to bude dobré. Normální, lidská reakce.
A mně při pohledu na tu scénu problesklo hlavou něco, co jsem měl dávno pohřbené. Jako blesk z čistého nebe. Najednou mi bylo zase sedm let a stál jsem v našem starém panelákovém pokojíčku.
V ruce jsem držel svůj nejoblíbenější červený angličák. Hrál jsem si s ním na zemi a nešťastnou náhodou jsem na něj šlápl. Ozvalo se křupnutí a jedno kolečko se ulomilo. Pro sedmiletého kluka, který ten angličák miloval, to byla tragédie. Svět se zhroutil. Oči se mi zalily slzami a začal jsem usedavě plakat.
Do pokoje vešla máma. Podívala se na mě, pak na autíčko, a s povzdechem si dala ruce v bok. Její další slova si pamatuju dodnes. Každou slabiku. „Prosím tě, nebuď taková fňukna kvůli jednomu autíčku. Je to jenom krám.“
Fňukna. To slovo bylo jako ledová sprcha. Okamžitě jsem přestal plakat. Zmáčkl jsem v sobě ten smutek takovou silou, až mě z toho rozbolelo břicho. Bylo mi trapně. Styděl jsem se. Ne za to, že jsem rozbil autíčko, ale za to, že jsem kvůli tomu plakal. Styděl jsem se za to, že jsem byl… fňukna.
Sedím na té lavičce v parku, je mi třicet tři let a s dospělým rozumem si tu situaci přehrávám znovu. Sedmiletý kluk. Malé dítě. Pláče, protože přišlo o svou oblíbenou hračku. A jeho vlastní matka, osoba, která pro něj má být ztělesněním bezpečí a útěchy, ho poníží a označí za slabocha. Jak je to vůbec možné? Jak může být rodič takhle krutý?
Najednou mi to všechno dává smysl. Proč se tak bojím projevit emoce. Proč, když je mi smutno nebo mě něco trápí, raději mlčím a dělám, že se nic neděje. Proč mi moje bývalá přítelkyně vždycky říkala, že jsem citově nedostupný a uzavřený. Vždyť já jsem se jen celý život snažil nebýt fňukna!
Vštípil jsem si do hlavy, že chlapi nebrečí. Že stěžovat si je projev slabosti. Že je potřeba všechno vydržet s kamennou tváří. Stal jsem se mistrem v potlačování. Skála, co všechno unese a nikdy se nehne.
Bylo to jen jedno slovo. Jedno jediné slovo, které máma možná za pět minut vypustila z hlavy. Ale pro toho sedmiletého kluka to byl rozsudek. Naučilo ho, že jeho pocity jsou špatné, trapné a je potřeba je skrývat. A ten kluk se to naučil tak dobře, že to teď, o dvacet šest let později, stále neumí jinak.
Utkvěla i vám v paměti nějaká věta nebo slovo z dětství, které vás ovlivňuje dodnes? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Slova mají obrovskou moc.
