Článek
Vždycky jsem si myslel, že to je moje přednost. Schopnost zůstat klidný, když ostatní panikaří. Mluvit v datech, ne v pocitech. Na poradách jsem ten, kdo přetne emotivní debaty ostrou, logickou poznámkou. Lidé mě respektují. A trochu se mě bojí. Jsem efektivní, výkonný a naprosto nepřístupný.
Až donedávna jsem si myslel, že takový prostě jsem. Že jsem se narodil s mozkem inženýra a srdcem účetního. Ale teď už znám pravdu. Není to dar. Je to ten nejpropracovanější obranný mechanismus, jaký si dokážete představit.
Nikdy si nedovolím být emočně zranitelný. Nikdy. Ten pocit je pro mě absolutně nebezpečný. Představa, že bych měl nahlas říct, co si doopravdy myslím nebo co cítím – něco zmateného, nelogického, lidského – je jako stát nahý uprostřed Václavského náměstí v lednu.
Čeho se tak bojím? Odmítnutí. Nebo ještě hůř, naprostého ticha. Toho, že bych otevřel srdce a odpovědí by mi bylo jen prázdno. Protože to ticho by znamenalo jediné: to, co říkám, je nedůležité. A pokud je nedůležité to, co říkám, jsem nedůležitý i já.
A tady přichází ta zvrácená logika, kterou jsem si v sobě vybudoval. Můj mozek si vytvořil geniální, ale zároveň naprosto sebedestruktivní zkratku. Abych se ochránil před tím, že mi ostatní ukážou, že na mně nezáleží, rozhodl jsem se, že na mně nezáleží, jako první.
Rozumíte? Když sám sebe přesvědčím, že jsem bezvýznamný, nikdo mi nemůže ublížit tím, že mi to potvrdí. Když se mé pocity nepočítají, nikdo mě nemůže ranit tím, že je bude ignorovat. Moje neviditelnost je můj štít. Můj chlad je moje pevnost.
Tohle brnění jsem si ale nevykoval sám. Bylo mi darováno v dětství. V rodině, kde projevit emoci bylo buď trapné, nebo to vedlo k výsměchu. Kde na mé zmatené dětské otázky často nikdo neodpovídal. Naučil jsem se, že nejbezpečnější je mlčet. A když už musím mluvit, tak mluvit o věcech, které nic neznamenají. O číslech, faktech, postupech.
A tak žiju svůj život jako robot. Bezpečný, ale sám. Nenávidím se za to. Připadám si slabý a zbabělý. Ale zároveň mám pocit, že nemám na výběr. Protože sundat to brnění by znamenalo riskovat, že pod ním nic není. Nebo ještě hůř, že tam něco je, ale nikoho to nebude zajímat. A tenhle risk se pořád bojím podstoupit.
Nosíte i vy masku, která vás má chránit, ale ve skutečnosti vás izoluje? Máte příběh o tom, jak jste rozklíčovali své vlastní obranné mechanismy? Podělte se o něj na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je pochopení vlastního brnění prvním krokem k jeho odložení.
