Článek
Chtěl bych poděkovat všem za jejich milá slova a neuvěřitelné rady. Ačkoliv je bolest stále obrovská, sdílení vzpomínek a fotek s jeho přáteli nám hodně pomohlo. Jsem na něj a na vše, co za svůj krátký život dokázal, tak hrdý.
Pohřeb se konal včera a byl to, možná příhodně, podivně nádherný obřad. Rozhodli jsme se ho uspořádat v Praze, městě, které si adoptoval za své, a to ze dvou důvodů: Zaprvé, protože víme, že to město miloval, a zadruhé, aby se jeho přátelé mohli snáze zúčastnit (jsou to studenti a je zkouškové období). I když mi lidé psali, že přijdou, byl jsem ohromen účastí. Obřadní síň, o které jsem si myslel, že je poměrně velká, byla zaplněná až k prasknutí, lidé stáli i v uličkách.
Proslovy rodiny a tří jeho přátel byly na pohřeb poměrně normální, vzpomínali jsme na jeho život a osobnost. Čtvrtý přítel, který mluvil, však nebyl.
Jednoduše řečeno, chtěl mého syna „zroastovat“ ve stylu komediálního speciálu. Když mi ten nápad navrhl, trochu jsem váhal, ale rozhodl jsem se mu dát šanci.
Částečně to bylo proto, že jedním z mála aspektů mého syna, který zůstal po celý jeho život neměnný, byla jeho nenávist k tradicím pro tradice. Vždycky to byl on, kdo se (někdy v bohužel nevhodných chvílích) ptal, proč je všechno tak, jak je. Třeba na svatbě se nahlas zeptal: „Proč musí mít nevěsta bílé šaty?“
Druhým důvodem mého rozhodnutí bylo, že společným tématem, které jsem se dozvěděl od jeho přátel, bylo, že se ke konci stal velkým vtipálkem a udělal by cokoliv pro zasmání, často si dělal legraci sám ze sebe, jen aby u nich vyvolal pozitivní reakci.
A konečně jsem souhlasil, protože byl ke mně naprosto upřímný (dal mi přečíst svůj scénář) a řekl, že pokud mi to bude nepříjemné, bude poctěn, i když bude moci přednést tradičnější projev.
To mě přivedlo k jedinému dilematu pohřbu, a to, kam toho vtipálka zařadit? Mám ho dát na začátek, aby udal tón, nebo na konec, abychom odcházeli s úsměvem? Probral jsem to s manželkou a jeho přítelem a dohodli jsme se na kompromisu: na začátku pronese krátkou řeč, aby naladil atmosféru, že to nebude jen smutné, a na konci přednese svůj hlavní set, abychom všichni mohli odejít bez slz v očích.
Takže, jakkoli to může znít divně, myslím, že jsme si všichni pohřeb užili. A byl jsem neuvěřitelně dojatý, že jsem se setkal s tolika jeho přáteli. Ačkoliv mám stále pocit, že truchlím pro dva lidi – pro toho tichého kluka, který od nás odešel, a pro toho muže, kterým se stal – byl jsem tak hrdý, že se můj syn vymanil ze své ulity. Vím, že jeho přátelé jsou úžasní lidé, a dokážu si jen představit, jak šťastný můj syn až do konce byl.
Jak vzpomínáte na své blízké, kteří odešli? Věříte, že i při loučení je místo pro smích? Podělte se o své vzpomínky a myšlenky na pribehy.kral@seznam.cz. Sdílení pomáhá.
