Článek
Několik let jsem pracoval v jedné společnosti. Plat tam nebyl příliš konkurenceschopný a každý rok jsme všichni dostávali směšné 2–3% navýšení, což se ani zdaleka nepřibližovalo úrovni inflace. Začínal jsem na startovní pozici a zároveň jsem dálkově studoval, takže jsem se už před pár lety se šéfem domluvil, že po absolvování školy dostanu povýšení.
Loni v září jsem konečně odpromoval a požádal o slíbené povýšení. Prošel jsem si platové statistiky našeho oborového svazu a medián pro danou pozici by pro mě znamenal zhruba 18% nárůst platu. Nečekal jsem, že dostanu tolik, protože kromě toho, že byli skoupí, ekonomika na tom nebyla dobře a v červenci zrovna propustili asi 15 % zaměstnanců. Naštěstí jsem se dostal do silné pozice, kdy jsem byl jedním z mála, kdo zůstal s některými unikátními dovednostmi, takže jsem propouštění přežil. Každopádně, ukážu šéfovi kopii statistik a požádám o medián.
Šéf se opovržlivě zasmál a začal co nejusilovněji bojovat, aby mi dal co nejméně. Řekl mi několik věcí, které mě ohromily, mimo jiné:
„Sakra, vždyť jsi boháč, chlape,“ o mém platu (ne, pane, v této ekonomice opravdu bojuji).
„Když ti dám víc, jenom víc utratíš,“ (není vaše starost, co dělám se svými zaslouženě vydělanými penězi).
„Nikdo na téhle úrovni tady tolik nevydělává,“ a že statistiky musí být špatné. (Později jsem obešel kancelář, abych našel kolegy na té úrovni. První kolega, kterého jsem se zeptal? Vydělává přesně to, o co jsem žádal.)
Vytáhl na mě nějaké obavy ohledně mé „komunikace“, malichernosti jako to, že jsem neodpověděl na email kolegy asi 3 dny (3 dny, během kterých jsem byl mimo pracoviště, abych vedl školení jinde).
Ale moje nejoblíbenější věc, kterou řekl, byla: „Můžeš si jít hledat jinou práci, abys viděl, kolik ti nabídnou ostatní, uvidíš, že to o moc lepší nebude.“
Protahoval úpravu mého platu až do prosince, „vyjednával s personálním“, a pak mi konečně nabídl 11 %, což bylo zhruba to, co jsem vlastně čekal. Ale byl v tom háček… příští rok bych nedostal obvyklou 2–3% úpravu platu jako všichni ostatní. Cože?! Řekl jsem mu: „Dohodnuto.“
Víte, vzal jsem si jeho radu k srdci (nebo spíš jsem prokoukl jeho blufování) a už jsem byl v pokročilé fázi pohovorů.
V lednu jsem dostal nabídku od špičkové firmy v našem oboru (představte si Google, Apple), která mi nabízela to, co by bylo 35% navýšení. Přišel jsem za šéfem s tou novinkou, on okamžitě zpanikařil. Říkal, že chtějí, abych zůstal, že mě potřebují, že můj výkon a vývoj byly skvělé, atd… ale že tu nabídku nemohou dorovnat, protože „ani vrcholový management tady tolik nevydělává“. Očividně jsem mu nevěřil, ale řekl jsem: „Chápu, není fér, abych vydělával víc než všichni ostatní, prostě udělejte, co můžete.“
Běžel do kanceláře nejvyššího šéfa a nějakým zázrakem během 30 minut našli rozpočet na 30% navýšení. Perfektní, teď jsem měl páku na vyjednání ještě lepší nabídky od mého budoucího šéfa. Koneckonců, už dávno jsem se rozhodl odejít.
