Článek
Chodil jsem na základní školu, kde vládla stará škola a tvrdá ruka. Jelikož jsem byl vždycky trochu jiný – tichý, přemýšlivý, dnes bych možná řekl, že na autistickém spektru – byl jsem pro učitele snadným terčem. Křik do tváře, ponižování před celou třídou a tresty i za sebemenší prohřešky byly na denním pořádku.
Pamatuju si, jak jsem jednou zapomněl sešit. Učitelka na mě řvala tak dlouho, dokud jsem se nerozbrečel. To nejhorší ale přišlo doma. Když jsem se se slzami v očích svěřil rodičům, čekal jsem zastání. Místo toho jsem dostal druhou vlnu. „Co jsi zase provedl? Proč provokuješ paní učitelku? Určitě jsi byl drzý!“
Nikdy se mě nezastali. Nikdy. Vždycky stáli na straně autority – učitelů, vedoucích na táboře, kohokoliv. Jejich postoj byl jasný: problém jsi ty. Tvoje pocity jsou špatně. Tvoje vnímání situace je mylné. A tak mě naučili tu nejhorší lekci ze všech: Když jsi napaden, jsi sám. Nečekej pomoc. Neopovažuj se bránit. Jen to v tichosti přečkej.
S touhle „výbavou“ jsem vstoupil do dospělosti. A stal se ze mě magnet na tyrany. V každé práci se našel šéf nebo kolega, který si na mně zchladil žáhu. V každém vztahu jsem toleroval věci, které by normální člověk nikdy nedopustil. Proč? Protože jsem nevěděl, že mám právo odejít. Nevěděl jsem, že mám právo se bránit. Můj mozek byl naprogramovaný na jedinou reakci: schoulit se a čekat, až to přejde.
Zlom nastal před pár měsíci. Můj šéf na mě zase jednou křičel kvůli naprosté maličkosti před celou kanceláří. A ve mně se něco zlomilo. Místo abych se schoulil, zvedl jsem hlavu. Podíval jsem se mu do očí a s klidem, který mě samotného šokoval, jsem řekl: „Takhle se se mnou bavit nebudete. Končím.“ A odešel jsem.
Ten pocit byl směsicí smrtelné hrůzy a neuvěřitelného osvobození. A teprve v tom tichu, které následovalo po mém odchodu, mi začaly docházet zásadní věci:
Došlo mi, že mám právo kdykoliv odejít z nebezpečné nebo ponižující situace.
Došlo mi, že nemusím tolerovat křik a neúctu od nikoho.
Došlo mi, že můj instinkt, ten tichý hlas, který mi vždycky šeptal, že se mnou někdo zachází špatně, měl celou dobu pravdu. A já nepotřebuju povolení od rodičů, šéfů ani žádné jiné „autority“, abych se mohl bránit.
Rodiče mě nejenže nechránili. Oni mě aktivně trénovali, abych se stal snadnou kořistí. A já teď, v devětadvaceti letech, musím sám sebe přeučit ty nejzákladnější lekce sebeúcty. Je to vyčerpávající, ale poprvé v životě mám pocit, že jdu správným směrem. Pryč od nich. Pryč od role oběti. Směrem k sobě.
Máte také pocit, že vás dětství připravilo na to, abyste v dospělosti jen tiše snášeli špatné zacházení? Učíte se i vy až teď, že máte právo se bránit? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Vědomí, že v tom boji nejste sami, dodává sílu.
