Článek
Před několika lety jsem musel udělat nejtěžší rozhodnutí svého života. Musel jsem si vybrat mezi svými rodiči a ženou, kterou miluji. Nelituji toho. Ani na vteřinu. Ale bolest a hněv, které ve mně jejich chování zanechalo, se minulý týden vrátily v plné síle. Rodina, která mě a mou ženu zavrhla, se najednou chce vrátit do našeho života. A já mám pocit, že je to jen další, ještě krutější zrada.
S mou ženou Jitkou jsme se seznámili na střední škole. Okamžitě jsem se do ní zamiloval. Byla krásná, měla obrovské srdce a smysl pro humor, jaký jsem u nikoho jiného nepoznal. Pro mé rodiče ale měla jednu obrovskou „vadu“. Jitka je od narození neslyšící. Pro mě to nikdy nebyl problém. Naučil jsem se znakový jazyk a její svět se stal i mým světem. Pro mé rodiče to ale bylo nepřijatelné.
Když jsem jim ji poprvé představil, dívali se na ni skrz prsty. Nedívali se na její úsměv, na její osobnost, na to, jak jsem vedle ní šťastný. Viděli jen její postižení. Po několika trapných setkáních si mě vzali stranou a řekli mi to na rovinu. „Ona přenese své postižení na vaše děti,“ řekla mi matka s ledovým klidem. „Takovou ženu v naší rodině nechceme.“
Zůstal jsem na ně jen zírat. „Jak můžete být tak omezení a krutí?“ zeptal jsem se jich. Ale oni si trvali na svém. Bylo to pro ně jednoduše nepřijatelné. Postavili mě před hotovou věc: buď ona, nebo oni. Moje volba byla okamžitá a jasná. „Pokud nepřijmete ji, pak nepřijmete ani mě,“ řekl jsem jim. „A vězte, že žádné děti, které spolu budeme mít, nikdy nepoznáte.“
O pár let později jsme se s Jitkou brali. Byla to krásná, i když malá svatba. Moji rodiče na ní samozřejmě nebyli. Z celé mé rodiny dorazila jen moje sestra, která jediná stála při nás. Nejhorší okamžik byl, když jsem musel Jitce, která plakala, vysvětlovat, proč tam moji rodiče nejsou. V tu chvíli jsem je začal nenávidět. Nenáviděl jsem je za bolest, kterou způsobili té nejlepší ženě na světě.
Od toho dne jsem s rodiči nepromluvil ani slovo. Zmizeli z mého života a já z jejich. A upřímně, ulevilo se mi. S Jitkou jsme si vybudovali vlastní, šťastný svět. Před rokem se nám narodila dvojčata, chlapeček a holčička. Obě děti jsou slyšící. Jsou naším největším pokladem a štěstím.
Minulý týden k nám přijela na návštěvu moje sestra. Po chvíli povídání zvážněla a řekla mi, že naši rodiče nějak zjistili, že máme děti. A že ji poprosili, aby se nás zeptala, jestli by se s nimi mohli setkat. Prý je to mrzí a chtějí se omluvit. V tu chvíli se mi zatmělo před očima.
„Ne!“ vyštěkl jsem. „Okamžitě zapomeň, že se to stalo.“ Řekl jsem sestře, ať jim připomene, že to byli oni, kdo první zavrhl Jitku. Ať jim vyřídí, že můžou jít k čertu. Sestra mi později napsala, že to zkoušela, ale že rodiče jsou zoufalí a opravdu se chtějí omluvit. Odpověděl jsem jí jen: „Je příliš pozdě.“
Problém je, že teď nevím, co dál. Moje žena Jitka, ta, které ublížili nejvíc, mi řekla, že bychom o tom možná mohli uvažovat. Že bychom to mohli zkusit pomalu, opatrně. Můj nejlepší kamarád mi zase řekl, že by to pro mě mohlo být uzdravení, které potřebuji, abych se s tou starou křivdou konečně vyrovnal.
Ale já jim nevěřím. Nevěřím jejich náhlé změně. Celou dobu jim byla Jitka ukradená. Celou dobu jim bylo jedno, jestli se trápím. Proč se chtějí vrátit zrovna teď? Nemůžu se zbavit hrozné myšlenky: Chtějí se s námi usmířit jen proto, že zjistili, že jejich vnoučata jsou slyšící? Že nemají tu „vadu“, kvůli které zavrhli mou ženu?
Přijali by je, kdyby byly také neslyšící? Ta otázka mě sžírá. Mám pocit, že jejich láska je podmíněná. Že chtějí vidět své „dokonalé“ vnoučata, ne se skutečně usmířit s mou ženou a se mnou. A představa, že bych je měl pustit do života mých dětí s touto přetvářkou, je pro mě nesnesitelná.
Jsem sobecký? Myslím jen na svou vlastní bolest a hrdost? Měl bych dát přednost přání své ženy a zkusit to? Nebo mám chránit svou rodinu – Jitku a naše děti – před lidmi, kteří už jednou dokázali, jak krutí a bezcitní dokážou být? Vůbec nevím, co je správné. Vím jen to, že ta stará rána, o které jsem si myslel, že je zahojená, zase začala krvácet.
