Článek
Dneska v práci, asi kolem poledne, to na mě přišlo. Ale ne jen tak. Přišlo to rychle a naléhavě. Asi ta pálivá omáčka, co jsem si ráno dal k vajíčkům.
Rychlou chůzí jsem se přesunul na pánské záchody. Mířil jsem do té nejzazší, nejvíc soukromé kabinky, protože jsem tušil, že tohle bude hlasitá záležitost.
Když jsem došel ke dveřím kabinky, všiml jsem si, že zámeček je tak nějak napůl. Mezi zamčeno a otevřeno. Nechtěl jsem riskovat a prostě otevřít, co kdyby tam někdo byl. Tak jsem udělal pár kroků dozadu a rozhodl se podívat pod dveřmi, jestli tam uvidím něčí boty.
A v tu chvíli se staly dvě věci najednou.
Jakmile jsem se sehnul dostatečně nízko, abych viděl pod dveře, uviděl jsem, že ten chlap zevnitř zírá přímo na mě.
A v ten samý, naprosto dokonalý okamžik, mi tlak pásku na napjaté břicho způsobil, že jsem si prdnul. Ale ne jen tak. Bylo to hlasité. Epické.
Nevím, jestli existují slova, která by dokázala popsat tu zdánlivou věčnost, kdy jsme si zírali do očí za zpomaleného, hlasitého soundtracku mého prdu.
Chtělo se mi smát, ale bál jsem se, že bych si posral kalhoty.
Tak jsem se jen narovnal a odkolébal se do vedlejší volné kabinky, abych tam konečně vypustil tu zkázu.
Zažili jste na veřejných záchodcích také nějaký moment absolutní trapnosti? Podělte se o něj na pribehy.kral@seznam.cz. Ať vím, že v tom nejsem sám.
