Článek
Byl to nádherný letní den. Vzal jsem rodinu k jednomu zatopenému lomu kousek za Prahou na odpolední koupání a piknik. Plaval jsem v křišťálově čisté vodě, sledoval svého malého syna, jak se vedle mě plácá ve svých nafukovacích rukávcích, a prostě si užíval tu pohodu.
Najednou se Petřík zastavil, ukázal prstem na hladinu a zavolal: „Tati, koukej, ještěrka!“
Ohlédl jsem se a viděl, že to, co se k nám blíží, rozhodně není ještěrka. Byl to had. A velký. Po rychlém, panickém zhodnocení situace jsem dospěl k jedinému možnému závěru: zmije. Obrovská, metrová zmije mířící přímo na nás!
„Petříku, couvej!“ zařval jsem, hrábl po něm a začal ho táhnout ke břehu. Had se kupodivu nezastavil a plaval dál naším směrem, což mi přišlo divné. Většinou se lidem vyhýbají. Začal jsem cákat vodu jeho směrem, abych ho zpomalil, a snažil se dostat na břeh dřív, než se dostane příliš blízko.
Takže si představte tu scénu: jednou rukou couvám a plácám do vody ve snaze odehnat jedovatého hada a druhou za sebou táhnu smějící se dítě, které absolutně nechápe, co se děje.
Konečně jsem se dostal dost blízko ke břehu, abych popadl větev, která spadla ze stromu. Byla dlouhá a dostatečně pevná. Byla perfektní pro to, co bylo třeba udělat.
Když se had přiblížil, probudil se ve mně jeskynní muž. Praštil jsem ho. A pak znovu. A znovu. Asi tucetkrát jsem ho vší silou zmlátil tím klackem. Zabralo to. Had přestal bojovat a jeho bezvládné tělo se začalo pohupovat na hladině.
V tu chvíli mi došlo, že ostatní plavci asi nebudou nadšení, když do nich vrazí metrová, mrtvá zmije. Musel jsem se ho zbavit. Pomocí klacku jsem ho nabral a rozhodl se, že ho odhodím do lesíka po mé pravé ruce.
Asi mi v krvi kolovalo ještě příliš mnoho adrenalinu a mrtvý had nebyl na klacku úplně vyvážený. Místo do lesa letěl vysoko do vzduchu, v elegantním, smrtícím oblouku se stáčel doprava, kde se ozvalo hlasité… ŽBLUŇK.
Přistál přímo na piknikovém stole. A aby toho nebylo málo, dopadl na hromadu bot, které si tam nechal oddíl skautek, než šly do vody.
„A sakra!“ bylo jediné, na co jsem se zmohl. Začal jsem rychle plavat přes lom, abych hada ze stolu odstranil, ale jak jsem se blížil, uslyšel jsem je. Chichotání a smích malých, dvanáctiletých holek, které se vracely pro své boty.
Zastavil jsem se v půlce cesty. Bylo pozdě.
Začal jsem plavat pryč a snažil se schovat, když jsem viděl první kudrnatou hlavu, jak se blíží ke stolu. Bylo slyšet smích, povídání… a pak najednou ticho.
A tehdy to začalo. Ten jekot.
Pokud jste nikdy neslyšeli tucet dvanáctiletých dívek ječet hrůzou při pohledu na velkého, zkrvaveného hada přehozeného přes jejich tenisky a sandály, ani vám nedokážu ten zvuk popsat. I když jsem se potopil pod vodu, slyšel jsem ten řev.
Někdy… v noci… ty výkřiky pořád slyším.
Skončil váš pokus o hrdinský čin někdy naprostou katastrofou? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy i ta nejlepší snaha vede do pekla.
