Článek
Jsem zasnoubená s úžasným mužem. Jsem v terapii od jednadvaceti let. Můj snoubenec Michal je neuvěřitelně podporující, i když sám problémy s duševním zdravím nemá. Respektuje to a je na mě hrdý, že na sobě pracuji.
Před koronou jsem chodila na terapii osobně. Teď probíhá online, přes videohovory, což mi z nějakého důvodu vyhovuje víc. Když ale probírám opravdu těžká témata – zneužívání v rodině, bývalé vztahy – mám tendenci zvyšovat hlas a plakat. Bydlíme v malém bytě, ale doteď se vždycky nějak stalo, že byl Michal během mých sezení pryč.
Až do dneška.
Nečekaně přišel domů na oběd, zrovna uprostřed mého sezení. Byla jsem zrovna v ráži, naprosto pohlcená emocemi a rozebírala jsem nějaké hluboce zakořeněné křivdy z minulosti.
Vešel do bytu, zamířil k mému pokoji, aby mě pozdravil, a otevřel dveře. Přistihl mě uprostřed věty, viděl, jak jsem rozrušená, a rychle zase dveře zavřel.
Šel do obýváku a pustil si podcast, asi abych se nebála, že poslouchá. Brala jsem to jako ohleduplné gesto. Tak jsem pokračovala.
Jenže pak jsem uslyšela šramot na chodbě přede dveřmi. A náhodné zakuckání mi prozradilo, jak blízko stál. Poslouchal.
Krátce nato odešel z bytu.
A já teď nevím, jestli jsem ho nerozrušila. Jestli jsem ho nevyděsila. Nevím, co přesně slyšel, ale slyšel dost na to, aby to bylo divné.
Napsala jsem mu zprávu, že mě mrzí, že jsme se minuli. Už hodinu neodpověděl.
Bojím se, co si teď o mně myslí. Jestli se na mě teď nedívá jinak. Jestli ho to, co slyšel, nevyděsilo. A nevím, jestli se mám omluvit, a pokud ano, tak za co vlastně.
Museli jste někdy se svým partnerem mluvit o věcech z vaší minulosti, kterých jste se nejvíc báli? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejtěžší odhalit své jizvy tomu, koho milujeme nejvíc.
