Článek
Můj život není zrovna jednoduchý. Přes den učím ve čtvrté třídě na základní škole a odpoledne, abychom s rodinou nějak vyšli, si přivydělávám v lahůdkách v místním supermarketu. Moje odpolední směna končí úklidem celého oddělení. Musím zamést, vytřít, uklidit teplý pult a hlavně umýt obrovskou horu nádobí. Za ty roky jsem si vytvořil systém. Nádobí myji průběžně, mezi zákazníky. Když nikdo zrovna nic nechce, odběhnu dozadu a umyju pár kousků. Díky tomu všechno stíhám a můžu odejít včas.
Před pár týdny si ale jeden zákazník stěžoval. Nelíbilo se mu, že musel zazvonit na zvoneček, aby mě přivolal z umývárny. A naše vedení, místo aby mu vysvětlilo, že to tak prostě chodí, zareagovalo naprosto hystericky. Zřejmě ve snaze ukázat, jak jim na zákaznících záleží, vymysleli nové, naprosto geniální pravidlo.
Druhý den na nástěnce visel nový příkaz, podepsaný asistentem manažera prodejny. Stálo v něm: „S okamžitou platností se zakazuje mytí nádobí v oddělení lahůdek v průběhu otevírací doby. Veškeré nádobí bude umyto až po uzavření oddělení v sedm hodin večer.“ Zůstal jsem na ten papír jen zírat. To nemohli myslet vážně.
Každý, kdo někdy pracoval v gastronomii, ví, že je to naprostý nesmysl. Ta hromada mastného nádobí z celého dne se prostě nedá umýt za pár minut. Věděl jsem, že mi to zabere minimálně dvě hodiny. A také jsem věděl, že naše oddělení nemá rozpočet na přesčasy a že vedení hlídá každou minutu navíc. Byla to časovaná bomba. Ale já jsem se rozhodl, že se nebudu hádat. Budu poslušný.
A tak začalo moje divadlo. Po zbytek směny jsem jen stál za pultem a usmíval se na zákazníky. Když nikdo nešel, utíral jsem pult nebo rovnal saláty. A za mnou, v umývárně, rostla hora špinavého nádobí. Bylo to neuvěřitelné. Mísy od salátů, mastné plechy z grilu, naběračky, nože. Všechno se to tam vršilo. Zákazníci, kteří procházeli kolem, na tu špinavou horu jen nevěřícně zírali.
Přesně v sedm hodin jsem zavřel pult. A pak jsem se pustil do práce. Drhnul jsem, myl, oplachoval. Trvalo mi to přesně dvě a půl hodiny. Když jsem konečně skončil, píchnul jsem si odchod a šel domů. S vědomím, že mám zaplacené dvě a půl hodiny přesčasů.
Takhle jsem to udělal ještě dvakrát. Na konci týdne jsem tak měl na kontě skoro devět hodin přesčasů. A v pondělí ráno si mě zavolali do kanceláře. Seděla tam moje vedoucí z lahůdek, paní Silvie, a vedle ní ten asistent manažera, který to celé vymyslel. Oba se tvářili velmi přísně.
„Pane Pavle,“ začal asistent. „Vypadá to, že tu máme menší problém. Je nepřijatelné, aby vám mytí nádobí trvalo tři hodiny.“ Moje vedoucí se k němu přidala. „Přesně tak. Proč proboha nemyjete to nádobí průběžně, mezi zákazníky?“
V tu chvíli jsem se pomalu otočil na toho asistenta. Ten na mě jen zíral a v očích měl prosebný výraz, jako by doufal, že budu mlčet. Ale já jsem mlčet nehodlal. „Protože vedení nařídilo,“ řekl jsem klidně a zřetelně, „že nádobí nesmím mýt dříve, než se oddělení v sedm hodin večer uzavře. Já jen plním příkazy.“
V kanceláři nastalo hrobové ticho. Moje vedoucí se otočila na asistenta. Její obličej byl rudý vzteky. „Co to má znamenat?!“ vyjela na něj. „Ty vymyslíš takovouhle hloupost a ani se se mnou neporadíš?! Víš vůbec, kolik ty jeho přesčasy budou stát můj rozpočet?!“
Začali se tam přede mnou hádat jako malí. On na ni křičel, že překračuje své pravomoci. Ona na něj křičela, že je neschopný a že mu ty přesčasy ze svého platit nebude. Bylo to to nejlepší divadlo.
Nakonec to asistent vzdal. „Dobře!“ zařval na ni. „Tak to tentokrát vezmeme z mého rozpočtu! Ale ať už se to neopakuje!“ Pak se otočil ke mně, už o poznání klidnějším hlasem. „Pane Pavle, od zítřka zase myjte to nádobí průběžně, mezi zákazníky.“
Jen jsem přikývl a odešel. Ten týden mi na účet přišla výplata i s tučným příplatkem za přesčasy. Možná si za to koupím nové boty. Od toho dne už se nikdo nikdy nepokusil měnit můj zavedený a fungující systém. A já jsem se jen utvrdil v tom, že někdy je nejlepší způsob, jak bojovat s hloupostí, prostě ji nechat, ať se ukáže v celé své kráse.
